I ve dnech nejtěžších tě má láska ochrání, i když jsou ty horší teprv před námi, vůbec se jich nelekám.
Obrázku na zdi visící, vodičko v potoce proudící, ohýnku v krbu planoucí, hruštičko v sadě zrající. Obraze na stěně překážíš,
Dnešní generace děcek, co vychoval net, icq a stránky jako facebook, to je jejich svět. Svoje tajemství svěřujete bohu, facebooku, a těší vás komentáře, cos čekal, od faků. Je mi 15, dělám modeling, přátele nemám,
Natrhám ti bledulky, sněženky a prvosenky, taky trochu šafránu, upletu věnec divoženky, zavoním ti po ránu,
Spoutám tě svou láskou, přimknu se k tobě a potom zkus odejít. Půjdu ti v patách, už dnes mě máš v sobě,
Z důvodů různých zrozena. Nechtěná a přec tak krásná. Napospas osudu vhozena. Tak ladná, čirá a jasná. První své momenty s řasami splývá.
Prokletí... Uprostřed pokoje ležíš nehnutě Odporný zvuk hodin na zdi Odbíjí půlnoc A ty opět nespíš
Plamínek svíčky stále hoří, i přes to, že knot už pomalu mizí. Tma se přibližuje a já dostávám strach, z toho, co nastane, až světlo svíčky zhasne. ...
Zavřu oči a kolem tma se rozprostírá. Padají zábrany našeho světa. Opouštím domov, kde mě přitažlivost svírá. Z bodu Alfa se posouvám do bodu Beta. Ve vodě nejsem, ale přesto plavu.
Mezi hranoly z betonu siréna naráží. Rytmicky železa v koleje bijí. Těžší a těžší je umělé závaží. Rezavé čelisti hlouběji ryjí. Pod vrstvou zelenou vstávají kameny.
Moje láska sílí, věř mi, jsi mi dražší čím dál víc, štastná ze všech nejšťastnějších, jsem královnou
Líbám tě na dálku, cítíš mě? Myslím na tebe, ne nevinně. Sežehni mě,
Vznik-zrození ženy, záhadné bělostné pěny. Z hlíny, myšlenky či chtíče, jsou ženy k mužům pasující klíče? Jsou, přec hledej a najdi ten správný,
Č: Dobrý den, Satane. S: Dobrý, mladý pane. Č: Řekl jsem to správně?
Nedá vědět -přijde, nezaťuká -vejde. Mluvíme
Moje lásko, mezi všemi, jsi jediný, jsi vyvolený. Zavolej, přijeď,
Vzbuzuješ touhy, milostné vyznání, proto tě tedy miluji? Okamžik pouhý převrátí poznání,
Jiste že to nemám v hlavě v pořádku , jinak bych tě přece nemohl milovat , jistě že právo a spravedlnost vítězí , jinak bychom přece nebyli ve svobodné zemi , jistě že tě miluju jinak by to přece nešlo , jistě že tě miluju , říkat přece můžu co chci.
Jdu ulicí, která je plná lidí. Krok za krokem davem se prodírám. Každý svou cestu v chaosu vidí. Znuděně své oči pomalu přivírám. Naráží do mě jak vlny příboje.
Zvláštní ticho křičí do kraje. Jen šumí stromy, již ptáků sbor nehraje. Tu parkem z práce
Mám chuť o něčem psát... O něčem, co mezi všemi zůstává a platí, bohužel,už asi napořád... O něčem,
Je to zvláštní a hlavně na hovno, jak se lidi a situace rychle mění... Každej jenom mele o tom, že je jiný a že takový není... A už za pár okamžiků,
Stále usměvavý a věčný optimista. Raduji se ze života a z věcí prostých. Náhle však zahraje nešťastný pianista, Já udělám krok zpět a k životu mám ostych. Nevzdám se hned, mám pevnou vůli.
Kolik je na světě, kolik je vlků? A kolik je lidí, jenž jdou si po krku? Kainem to začalo,
Oči mám zavřené v saténu položen. Mysl je v klidu, nemyslím na nic. V náruči své se necítím ohrožen. Nastává snění, jenž nemívá hranic. Nádech se vlídně s výdechem střídá.
V pokoji sedím A k smrti se nudím Však bavit se teď neumím Tak jen a pouze přemýšlím Toť však mi srdce ničí
Proč furt jen pláču? Na tebe myslím. Proč prostě od lásky neuteču? Fakt si to zasloužím? Nejdřív mě miluješ.
Byla překrásná, dokonalá, jak princezna ze zámku. A jednoho dne se rozhodla, že začne číst pohádku. Uviděla prince a hned na první straně ho získala, Stačil jeden její pohled do jeho očí, tím ho dostala. Ten jí každý den do zámku, krásné rudé růže nosí
Jako strašák v poli, čekal na ni. V nitru černobíla sní, jenom o ní. Důkaz vyrval z hrudi,
Hrdina, co o svůj nůž se poranil, muž vysící na provaze mu poradil. Do krabice ze zlata, dej tvá křídla vylez tam, kde ptáci mají svá sídla. Všechno vytáhni z truhly svého těla,