V temné prázdné ulici a stříbrném měsíčním svitu, jenž odrážel se jí na líci byla nádherná, jako tisíce květů. Její syrově bledá kůže
Dívám se na nebe, kde tisíce hvězd svítí na prach všech dávných mých cest. Je černá tma a stříbrný měsíc září odráží krásu v tvé svůdné tváři. Já pro tebe kradu noc a chci i den
~ MRTVÁ KRÁSKA ~ Vidíš tu hvězdu? Umírá... NE, neumírá, přece svítí! Září to hvězdné vlnobití.
~~~~~~~~~ Na jednom náměstí v podloubí domu domu nabručeného tam čeká dívka
Spadl jsem do studny věčného zapomnění a psal verše banálních a hloupých frází v marné snaze doufání, že vše se změní a čtrnáct dlouhých let čekal na extázi Spadl jsem do studny čtrnáct metrů hluboké
V chudé tvrzi uprostřed polí, zemanův syn si osud volí, "Otče, rád bych šel na zkušenou, vrátit bych se chtěl s novou ženou." "Dobrá synu, zvol si svou cestu,
Vidím to jako včera byť přijde to zítra až Oceán sůl slast ovoce hrozny plody vlast Není moc toho po čem toužit
,,....možná tam kde jsem nikdy nebyla tam kde jsem ti lásku slíbila možná se tam někam vracím jsem navždy tam kde se ztrácím snad je to místo,cesta
Ozvěna dětského pláče mírně otřásla sadem čerstvých sakur a lehký vánek sbíral ze země spadané listí
~~~~~~~~ Palec kouká v botách má díru a na kalhotách je starý prach nohy přetěžké sotva už leze sedá si u cesty tam u těch klád.
Již zase k večeru pne se den, kol stromy schnoucí mění si slova, a do vřavy klidu kráčí - jen, vrásčitý muž a chůze snová. A kroku co krok sápe se v kopec,
Když ji měl prvně byla panna čistá Nebo byl zatvrzelý optimista Bylo mu trochu divný že jde bez řečí Když padla první rána, běžel za ní Vlasy jí shrnul z čela mokrou dlaní
Mlhavý déšť hraje si s krajinou, i les v kabát mlhy padl, a suchou nenechal květinu jedinou, ten déšť co v den ten vládl. Tu kočár panský vpřed se dere,
Pod hvězdami co v cestu bdí, tu muž koně v uzdu jež volná, svedl stezkou - co skály ctní, a kůň uzdou mu cloumá, by zdál se veden jeho lstí.
~~~~~~~~ Rosička,rosa ta za to může kapkou se třpytí kdejaká růže ta růže čajová,bílá i červená planá i ta co je šlechtěná.
~~~~~~~ Slunce a mraky bez barev malíři dřív než nám únava víčka zatíží
~~~~ říkali o ní že je nádherná za zády že je mrcha nevěrná nuž udělala řečem přítrž a zdálo se to nadějné
~~~~~~~~~~~~~ Holka milá,kouzelná prý sukni z trávy nosila na hrudníku lajblík z kvítí v rytmu houslí se teď vrtí.
Rudé srdce svítí do tmy na plácku u Národního divadla vzpomínka na Ferdinanda Vaňka. Plechové hlavě u obchoďáku My je to jedno.
Lhostejné stěny co z kamene, skuty a v dikci omšelé, již prosty svého břemene byli domovem pro zemřelé. A v objetí jejich zmůže,
Jen písek už je bodá, do kolen a všech ran. Než zazní píseň nová, že mise už je done. [dan] Když zazní nová píseň,
budeme se vždycky mít Já tady a Ty tam tak trochu jako listí ve větvích mezi zprávama bez odpovědí sedět proti sobě na březích
přišli jste pozdě po slunovratu odezněl povzdech, dal prostor zkratům a ...
Dnes vstávám zas z popela jako Fénix. Po kolikáté již? Ve stříbrné zbroji oděná, co staniol připomíná spíš. Vyhnali mě z Ráje.
~~~~~~~~~~~~~ Žije si jako poustevník ten milý starý pán dřevěnou chaloupku v lese prý postavil si sám.
~~~~~~~~~~~~ Řekl jen lásko...dobře se měj utři si slzu...raději se směj já se dnes loučím...kufr balím nechci být jenom...hostem stálým
v korunách dávných časů kdy ze studánek mohlo se pít a kadeře říkalo se vlasům romance mnohé uměla popálit z bolesti náš svět se zrodil
Někdy se u tebe zastavím (v čase) dívat si budem až do rána do očí do roka padnem si do oka zase budu tvůj stín a ty budeš má ozvěna manželství zaživa pohřbili do země
Ve špinavých hadrech sám, usínám do nepohody. Prach a písek v očích mám, v puse ani kapka vody. Řezavý mráz proniká,
Holoubek na krovu šeptá malá kapička dopadá do rohu kde sedí babička pod stromem uvadlým