Když teď slyším v rádii tu píseň, z pomínky se derou na povrch jak velká žízeň. Jak sem tě poprvé spatřil, zrovna když sem se z kamarády u piva bratřil. Tvůj zpěv mě zaujal natolik,
Když skládám tuhle báseň, tak srdce mi puká žalem. Žalem že tu semnou nejsi, a nevím ani kde jsi. Myšlenkami sem furt s tebou,
Ráno se smutně budím, když vím že tě vedle sebe neuvidím. V hlavě si pomalu promítám, kdy tě zas ve své náruči uvítám? Obejmu tě a políbím,
Láska je výmysl bláznů, napíši vám raději o sobě: Co o sobě mám psát? pravdu né, budu lhát. Jsem génius,
Je to už dávno co sem tě líbal, a každou noc o tobě sníval. Je to už dávno co sem tě po vlasech hladíval, a rád tě objímal. Teď už tě skoro nevidím,
Čekám na tebe furt a pořád, notu písně mého srdce si nalaď. Uslyšíš tam co pro mě znamenáš, a co za kouzlo v sobě ukrýváš. To kouzlo nás táhne k sobě,
Ke dnům oceánů, moří, těla dobrodruhů, se snášejí... noří. Žádný z nich,
V postýlce ležím A usnou se snažím však srdce mé neposlouchá A sposty myšlenek Obrázků
miluj toho kdo miluje tebe srdce dej tomu kdo tý da sve nejsem basnýk ktere verše sklada ale holka ktera tě ma rada
Jdu tmavou noční ulicí a déšť mi smáčí vlasy Kolem mihl se někdo s deštníkem, aby nebyl mokrý asi Já zvolním ještě více krok
Láska je mrcha nesmlouvavá Láska je domina s pouty Láska je řeka nespoutaná Láska ti ruce zkroutí Přijde si, kdy se jí zachce
První pohled do tvých očí, blesky hromy v hlavě se točí, První polibek od tebe, Já prolomila se v kolenech, Tvé šimrání na bříšku,
Nostalgie, která přešla přes rezavý hřebík, hřeješ si na prsou jako háďátko z léta, veta, ach je veta, zní strašidelná věta podzimu.
Koně žerou psy. Maso-psožraví oři. Netvoři, půda během hoří. Hřívy vlají,
V šest zazvonil budíček musí vstávat Petříček. Vezme klíče, cigára nastoupí si do fára. Do roboty uhání,
Neplakej, neplač, žádné slzy. Přijdou i jiní, možná už brzy. Konec či počátek?
Chci býti s tebou zas a zas strávit s tebou všechen čas Potřebuji nikdy tě neztratit jinak za to budu tvrdě platit Chci tě pořád milovat
Ptal jsem se deště, když z nebe pršel, zda-li by raději o kus dál nešel? Ptal jsem se větru, když rozfoukal víly, zda-li by zastavit nechtěl na chvíli? Ptal jsem se Země, když mezi prsty mi ulpěla,
První mrazíky šlehly zelenou trávu. Kravám bylo chladno od žaludku. Zima přidala ošklivou zprávu. Pofoukám bolístky v mrtvolném dechu smmrti.
Dvě vyhaslé hvězdy hledí teď z tváře. Štěstí již radostně nečiší z nich. Marnivé vzpomínky na odlesky záře. Zbyl jenom popel plamínků posledních. Prázdnota drze v prostor se vkradla.
Vertikálně podnikneš cestu skrz labyrint horizontálních chutí, snad hnutí mysli řekne ti "mysli", olízni bradavku,
V kaluži se třpytí, z nebe na zem spadlá. Již jen slabě svítí, však krása její neuvadla. Zřejmě přání vyplnila,
Kdo zvlaží poušť mého nitra? Řekou co nevysychá. Kdo bude mi průvodcem v čase? Jenž zbytečně neuniká. Kdo zahřeje zlomené srdce?
jednoho dne z rána, posrala mě vrána ...
Prosíváš provázky mezi prsty, uzlík po uzlíku splétáš historii lásky, co odešla bez vyznání.. A nezaklepala ani. Mrška jedna.
Dvě dámy, za srdce vzaté, srkají šlehané, caffé latté. Starší povídá druhé,
Tonu v Tvé náruči jako v bezedné tůni. Chtíč jako kámen táhne mě ke dnu. Pod hladinou stále cítím Tvou vůni. V zoufalé naději zrak naposled zvednu. Neklidné vlny nad hlavou ustaly.
Za plastovými sklíčky červených brejliček, za ledovým ostřím ohnutých berliček, stojí a štěká - psíček na klíček, na jazyku peříčka zlatíček obmotá Tebe jimi,
Jsem jako lod a Ty muj prístav, kam ráda se vracím. Jako roztržitý profesor své myšlenky kolem ztrácím. Jsem jako váza a Ty kvetiny,
Okolo vany svíčky hoří, na tváři slzy a strach.. Žiletku připraví, pomalu se položí. Po tepnách přejíždí,