Samota, ta se mi mstí, zamknu stromů tajemství. Ticho po tváři pohladím, mezitím listy naladím. V kalné vodě sebe hledám,
Ja som tu , no ty si teraz preč a zrazu je nam koniec a nie je prečo chcieť Nemám nádej ani chcelost žit vzdávam tento boj chce sa mi odísť Neviem či chceč aby som tu ostal či to vlastne chceš aby som ta bozkal , alebo chceš len pokoj a robiť čo ta baví ja som tvoja prekážka už n
Možná jsi sedum ran co On na mě poslal , možná že jsem sám že si lásky prostá , možná nejsme jsme jen zapomění , ale stejně , když tě slyším jak se směješ , věř ve mě a já v tebe budu věřit.
Co je to kolem lásko ,řekni řekni , že už přijdou andělé , co je to kolem lásko , řekni řekni , že mě miluješ , řekni řekni , .lásko ješte někdy odejdeš
Vždycky když jsi tak nejsem , tolik nechci a přesto se míjíme , vždycky když jsi tak nejsem , tolik chci a nevím co ti říct , vždycky když jsi tak nejsem , tolik nechci a přesto zle na sebe mlčíme , tolik chci říct že tě miluju , tolik nechci a řeknu nešahej na mě.
Můj drahý, předrahý příteli, marně hledám vhodná slova, že jsi spjat s mým bytím a pokaždé zas a znova tvou oddanost a lásku cítím.
Z ponuré místnosti mé kroky míří ven. Všechno co stalo se, chci za sebou nechat. Naproti hlouposti každý den postaven. Teď konečně vím, že není kam spěchat. Za dveřmi stojím, pak uslyším klapnutí.
Hvězdo rudá, přejeme ti věčný svit. Dudáček ti dudá, že jen s tebou, mnohem lépe budeme se mít..
Kdyby to šlo modré z nebe bych ti dal, jen abych mezi námi rozdmýchal lásky žár. Žár tak mocný, co chmury ničí, co smůlu chytá jako pavouk chytá mouchy do svých sítí. Kéž bych věděl, co udělati a jak, aby tomu bylo tak.
Slunce líně svítí , srdce mé smutek tíží, vítr lehce vane, srdce mé po lásce tvé prahne. Mraky po obloze plují,
Milá má, proč duše tvá tak nádherná a mysl tvá tak čistá, jak voda průzračná nedokáže pochopit, co snažím se jí naznačit. Naznačit to, že tě mám rád a nepřestanu tě milovat, protože bych nemohl žít dal,
Vždy, když se usměješ, srdéčko tím zahřeješ. Vždy, když promluvíš, duši tím uklidníš. Vždy, když se podíváš,
Kapky na okno se snáší, vítr svou píseň si zpívá, přesto za oknem se práší? A padám do beznaděje... Slzy po okně stékají
V kaluži při dešti leží muž, v ruce svírá pušku, v druhé nůž. Kdo je ten člověk, co tu leží? Podle zohaveného těla poznám to stěží. Kulky do jeho těla se vryly.
Plakali všichni za smutného rána, plakal každý havran, každá vrána. Naposledy vyprovodit syna šla jeho máma, není to její vina, že postihla ji tahle rána. Synův život skončil právě,
Jsem motýl zavřený ve zlaté kleci. Poletuji neustále tam a zpět. Navěky v ní nechci zůstat přeci. Chci ven, chci obletět celý svět. Beznaděj stoupá a křídla již ztrácejí pel.
Něco končí, něco začíná, jednou se člověk loučí, podruhé vzpomíná.. Jednou si utře slzy, podruhé smích tlumí, někdy nemusí používat slova, aby pochopil, jindy ani slovům nerozumí... Někdy ho mají všichni rádi, jindy ho zradí kamarádi...
Sluníčko nám krásně svítí. na zahradě kvete kvítí. Natrhaný šeřík krásně voní doma, všichni cítí jeho výrazné aroma. Život z jara jenom bují,
Mé srdce je jako divadlo a ty v něm hlavní postavou. Tep je pravidelný jako kyvadlo, spousta myšlenek honí se hlavou. Svoji roli zvládáš skvěle,
Kdo vlastně jsme, ta otázka neustále v hlavě zní. Že dojdeme poznání o tom každý marně sní. Modrá planeta a všude kolem vesmír nekonečný. Neustálý koloběh života, danajský dar jenž není věčný. Neuvěřitelný svět, kterému panuje dokonalý řád.
Přetvářka mikrofonů Těch, co zní jako ty A lež mých uší Slyší, co vědět nechci A mé oči...
Nemilovaná, uplakaná Utřela slzy Odložila šat a Své těl Prodala se
Visím hlavou dolů a závrať cítím. Unaven celým světem, kterým se řítím. Tak obyčejný a přec tak jedinečný pocit mám, všude kolem mnoho jiných a já sám si připadám. Když foukne vítr zleva, já doprava se nakláním.
Zabijte Amora tak pravím já, vždytˇ pořád jen střílí, kam jen se dá, jako na posledy byl hebký podvečer, nepršelo nesněžilo, hvězdy najednou jako by čekaly, a pak ona, jako by žádné chvíle už nebyly, zapršelo zasněžilo hvězdy se zbláznily, prosím tetˇ, vítr vodu ohenˇ zemi, chvíl
Jsi sen motýlí, co k ránu se zdál, bud mojí chvíli, uvidíme co dál, jsi sen motýlí, brána do ráje i pekla, či mohla by si být, kdybys mi neutekla.
V tmě co světem je, hledám lásky světlo, je to má naděje, a taky peklo, ve tmě co láskou je, hledám světlo, Jeníčku vylez na strom..............
Ty a já jsme my, ti okolo s nenávistí svou jsou oni, budu tě milovat ve větru tmě i zimě, budu tě milovat i zlou, nepouslouchej tet hraje hudba temně, dívej se tet vírou, že ticho je jako by nemělo nikdy skončit, to mlčí naděje, budem se ještě líbat a nebudem chtít přestat.
Miluji židli, na které sedíš, miluji stůl, u kterého jíš, miluji postel,
Když tě čekám s velikou nadějí u vrátek při stmívání, zázraků se lekám, vždyť zázraky se nedějí.
Spaluješ mě touhou, síla se ze mě ztrácí, když tě vždycky potkávám, jsi moje štěstí, co se z dálek vrací,