Slzy mi po tváři kanou, hlava bolí až skoro praská, nohy už nemohou, už sotva vstanou "ta mrcha, ta děvka, ta falešná kráska". Zhynu, jak podťatý strom,
Dívám se na Tebe, jak spíš, vypadáš tak nevinně … Přemýšlím o čem asi pak sníš, o lítání, o lásce či o víně … Vypadáš jak bezbranná chlupatá ovečka,
Opouštím Tě, anebo proč bych vlastně měla? … když cítím v sobě kus Tvého těla… když cítím, že půl srdce patří Tobě, když Tvoje myšlenky mám v sobě,
Tančí v mlhavém oparu tónů, vlní se pod stuhou hudby. Nepřestal - snad - by. Utiší je až zvuk zvónů. Letící za dotekem,
Dneska už středa je, i ledovec z toho roztaje první kapka, druhá, třetí .. "kap" už k zemi letí .. čirý to ledovcový tok ..
Matičku Zemi mnoho lidí obývá, proto jí nic jiného nezbývá - apokalypsa = změna - pomalu přichází - proč se na mě jako na blázna lidi tváří?! Své srdce otevřít a naslouchat svému podvědomí, poslechnout si rytmus srdce,
Ohýnek malý, tam někde v lese, plápolá a třese. Pod stínem lesa, oheň plápolá,
Staletím šel, staletím střádal. Prokletím bděl, oprátku si spřádal. A ze slz těch lidí, co do něj vidí, neměl nic. Jen pláč, málo smíchu, pro samou pýchu vše je pryč. Život je dlouhý pro ty, jež smutkem ztrácí.
Večer v obludnou noc se prolínal Když v tom bylo slyšet hrom Já jsem se obával, co uslyším dál V tom zhluboka zapraskal strom Strom praskl a padal,
Plamínek svíčky do temné noci, mé touhy už nejsou v mojí moci. Všude je tma, jen mírná záře, při vzpomínkách na tebe mi rudnou tváře. Kolem je tajemné ticho, až na líbivé písně a jejich něžná slova,
Je mi opět na nic, jsem tady opět sám, je to pro mě pranic, slzy dál si utírám. Ptáš se jaké slzy? Slzy samoty, které jsou plny dobroty a lásky. Ptáš se jaké lásky? Lásky mé,
Ruka se třepe a srdce se snaží jít z těla ven. Zase volba – pravý nebo levý? Spát se ti vůbec nechce, ale přesto jsi unaven, Tak co, přemyšlej – který? Včera jsi přísáhal: „Dost, už stačí, opravdu končím!“
Jsem úplně jiný než jsem dřív býval. Buď jsem zeslábl anebo zemřel. Co se to stalo? Kde je klid, co jsem míval? Kde je mé srdce a co je můj úděl? Oči zavíram a doufam, že usnu.
Pod chladným zevnějškem, horoucí tep. Pod bledou tváří, krve litry, hned! Mizící za úsvitu,
Pod jemným závanem větříku, pírko na zem klesá. Usadíce se ve stínu deštníku, s větrem tanec plesá. Větřík se zapojí, rád.
Malá víska uprostřed polí. V paměti mé zůstane vryta. Když opouštím ji srdce bolí. V duši mé je navždy skryta. Náruč svou má dokořán stále.
Jednou poštou přišlo psaní, že neustále myslí na ni. Duši, srdcem, hlavou, je to nenávistí či láskou pravou? Bude to jen čistá láska,
Stačí vůně tvá, která omráčí mě na předlouhé chvíle. A hned duše má, oddá se ti na nemalé chvíle. Stačí dotek tvůj, třeba jen krátký a letmý. A hned pohled můj se rozjasní a zároveň setmí. Stačí ruka tvá, co pohladí mě po tváři.
Ještě dnes Tě vidím Jak přes ulici jdeš Ještě dnes za Tebou běžím I když dávno vím, že je to jen lež Ještě dnes Ti stále volám
Nevím co teď říci vám, došla mi zcela všechna slova. Snad jen, že krásný pocit v srdci mám, když ji z patřím zas a znova. Jak mile jen zavřu oči,
Už dlouho se drží v mysli mé, ta vůně, ten dotek, to jméno tvé. Když zavírám oči a chystám se spát, myslím vždy na toho, koho mám rád. Však nejvíce myslim na Tebe,
Když opustíš místnost, já vadnu jako květ, tlukot srdce se mi zastaví a ztmavne mi celý svět. Tak jako květ bez vzduchu a vody, tak jako tělo bez lásky a něhy. Pro koho dýchat v tu chvíli mám,
Je to jen má touha, v srdci tak nečekaně krásná vzpoura. Touha po těch očích tvých, tak okouzlujících a líbezných. Je to jen má touha,
Už se zas chystám psát, už jsem zas láskou živá, písecký skřivánek ještě ve mně zpívá. Slyším jez,
Slýchávám kosa cestou na procházkách, toužím jít bosa a zpívat o svých láskách, léta se dotknout
Slovo štěstí je veliký pojem, já znám jeho význam a mám takový dojem, když jsi tu ty, mizí mé problémy. Avšak největší štěstí by bylo mít tě blízko sebe,
Nějak nemůžu přijít ke správnému slovu, proč mě už vůbec nic nenapadá? Bude to asi tím,že jsi mi zblbla hlavu, teď už mi to všechno zapadá... Nikdy jsem nechápal ty zamilovaný lidi,
Šli jsme my tři, jedna sestra a dva bratři. Sedli jsme si a kalíme. O beton si prdel hladíme. Jeden lok střídá druhej, za chvíli budu asi tuhej. Máme tu i sestřičku, za chvilku budem na sračku. Cigára nám dochází a kocovina přichází.
Právě přiletěl boží posel, z kamene se vyloupl zelený anděl. V kůži oblečen,
Nic se nevrací, láska, sen i zklamání, prožitý den, jen čekání