Ustrnuli jsme v póze křečovité, jak nemocní, jak blázni, jak mrtví bychom byli. Na co ty šminky, a na co gesta, víte? Jen abychom se sobě, navzájem zalíbili. Jsme páni herci, mimové v svitu luny,
A budík tikal klidně dál A den dvě rakve v srdci zanechal
Nejspíš je to vína vina, že zbarvila kocovina měsíc. Teď je celý žlutý. Zas vás láká obzor krutý. Horizont se barví temně,
Jen pláč a nářek, koupou se v páře - hluboký kapuce a šrámy na ruce, propadlý tváře.
Lenka s Kájou v obilí, velice si užili, ona měla zlaté vlasy, barvy jako zralé klasy. Jenže sedlák nelida,
v rozpůlené vizi se luna pod lupou nevidí zahřívá bod zlomu z odrazů zrcadel do lidí vzpomíná rozjasnit vokál
Ve vlaku do Karviné jelo děvče nevinné v kupé byla s pánem velkým Don Juanem teď už není nevinné
V moři pravd si vybíráme to nejlépe vyhovující. Pro obhajobu způsobu života
Zanech chlapče litování, sladké bude milování, do ouška pak zašeptala, když mi roušku z beder sňala. Kývnu hlavou, že to chápu,
Sedím tady, nenamítám, v duši mé však zlost se zmítá. Sedím tady, zevně klid, tuze ovšem chci teď klít. Sedím tady, v pokoji,
Dobré slovo je lepší než nějaké láry - fáry Dobré slovo často ukončí letité sváry Dobré slovo utiší
Zbyla jsi samotná na tomhle světě Zpívalas lidem, aby záviděli Všechna tvá přání zmizela v létě, to když jsi odbyla všechny, co chtěli ti povědět v jediné větě,
~ BUDOUCNOST ~ Chtěl bych se probudit za 6000 let! Jaký asi bude tento svět? Tak sladký, jak od maminky políbení, či stále ještě budou vládnout vyvolení?
Ticho, ticho, všichni klid! Dnes vás přišel navštívit mimořádně vzácný host: monotónní unylost. Hned za ní se objeví
Svlékla šaty moje milá, snad mě nechce svádět, roztoužená asi byla, chce si zadovádět. Proč se ale odtahuje,
Svěřuje se Anča Madle, že je děvče dnes už padlé, prý se chytla na valuty, výsledek byl ale krutý. Když pak prachy počítala,
Všeho se nám dostává, Zejména špíny, hnusu a trusu. To ostatní je vzácné. A pokud nebojácné, tak nesmírně pracné.
Kam odchází tvé myšlenky když slova opouští rty? Z čeho jsou věty složeny když zakrývají vrtochy? Jaká je upřímnost
Věci, co nám dnes přináší radost, ty my snad tolik nemůžeme mít. Můžeme chtít jen to, co přináší víra, odvěká touha člověka žít. My však jdeme za svým, pomalým krokem. Víme, co chceme, a tak to má být. Přece nás nezlomí hlad, nemoci, bída a proto bojujeme, nebo můžeme jen snít. T
. Stoupat po pyramidě ke světlu jako král, přiblížit se Bohu smělý být i tichý v bezpečí, lásce
Né, né, né… Co to v dálce slyším já, třeba mně se to jen zdá. Je to výkřik bezmoci? Třeba můžu pomoci. Já ti radu můžu dát, ale musíš o to stát.
. Najednou mě přešel strach a taky obavy co si ještě můžu dát než bytí mé se zastaví?
Hadříky píšou můj osud shodit to co bylo doposud
. Král dává řád sám sobě vždyť je to přeci král má na to aby vnímal má na to aby hřál...
. Královna vnímá a královna cítí vše staré jež uvázlo ve vodě, v sítí rozplete kořeny úponky větve
Kácí a řeže stromy, i plení jimi podrost. Domy ptačí, ničí prací, Skvost, tak v pustinu mění. Řezané kmeny táhne,
volání ze středu ducha rádoby náčelník hluchého ucha válí se v odpadu z vlastního sání není na závadu odvolání
Na jedno tempo přeplavat oceán na jeden nádech přiznat všechny hříchy ospalé noci ti správná slova pošeptaj studený vítr v zádech, svět je po ránu ztichlý jako zažehnutí ohně v dešti
Já vždy tmavě modrý šátek, s bílým ornamentem, s ptáčky. Omotám si, jda v ten zmatek, dýchat v něm však žádné hračky. I stužku modrou uvážu,
Pláč těch konvalinek krásných jedovatých Pláč měst přináší světla jenž jsou pochodněmi