Napsal mi báseň o naději O víře v bílé anděly Lidé ho měli nejraději a přec byl tak osamělý Dával nám plnou náruč lásky
Já? Nebo snad i Vy? Vy i já! a náš život uvniř hlavy. Svrbí nás často jazyk,
Copak tohle za svět je, když hloupost tu panuje, holky, kluci, dospělí, kam jsme tímhle dospěli. Nežijeme zcela,
Chci být hodná a pomáhat lidem. Nemám na to, každý toho není hoden. Stát se tak filmovou hrdinkou, Nebo maminkou s velkou rodinkou. Těšit se a užívat si každý den.
Však užívej si práce, když máš rozmazlené chlapce, co se válí doma, zatímco máma dělá.
chtěl dosáhnout bych poznání proč život tak krutý je, proč zradou všechno zavání a kampak to jen směřuje, vždyť lidská duše chce se smáti,
Můj starý dobrý přítel je s čety popravčí, kdybych něco zlého proved, on mi mou smrt zaručí.
Procházím se po městě a sleduji lidi, každý přání má, každý jinde štěstí vidí. Však na srdci všichni kámen mají, jen před všemi to dobře tají. Snaží se bavit s úsměvem na tváři,
Byl to tvůj skvělý den Když si jeho kouzlo poznal Splnil se tvůj dávný sen Jeho vliv si však neznal Svůj život čas i plat
Vím, dlužím hvězdám za jejich třpyt, dlužím i luně za její svit, ba i sluníčku za hezký den, i tmavé noci za krásný sen, a dlužím vánku za chladná rána,
Na samotu do lesů Ty jsi odešel Co nejdále od lidí Aby tě nenašel Jenže jednou takhle večer
Když tak procházím se tmou noční ulice najednou zastavím se s úderem radnice proti mě nějaký frajer
Chtěla bych pořád v něco doufat, ne jen doma sama zoufat, ve splněné sny naději mít, život do svých rukou vzít. Chtěla bych sama sebou být,
Limuzína jede večerní ulicí černé brýle, doutník, koženou čepici Mafián v ní sedí, jako na trůně přikázal zastavit, kupodivu slušně. Mafián vysedl, ven z limuzíny
Když setkají se naše oči, tvůj úsměv a tvůj smích, mé srdce láskou poskočí, je to pro něj velký hřích. Když jdeš do třídy k nám,
němý popisuje duhu slepému hluchý už to nemůže poslouchat hrůza však do lží být zrozen je postižení největší
kruh stal se uzavřeným je jako náhrdelník co perla, to zkušenost ideální rekvizita do filmu nízkorozpočtový, ale ti herci
Píšu o Tobě právě teď, napsal bych to i na zeď. Až si to přečteš, pošli mi zprávu, kdykoliv, večer, v noci, k ránu. Napiš mi: "půjdeme se projít jako dřív?"
Ve městě po chodníku kráčím mnoho lidí kolem sebe mám občas s některými se srážím jdu v davu jsem však stejně sám všichni míří tam za svým cílem
bujní oři vzpínají se, kolotoč je veze dál policisté na harlejích, hasič ba i tramvaják všechno se tu točí v kruhu nikdo nikam nejede to jen děti ve svém světě hrají si na dospělé
Díval se a nechápal jsem nic, proč lidé dělají, že ostatní jsou nic. Přemýšlel
Špinavý sníh leží na hrobech, chodím kolem a hledám cizí vinu. Nutí mne bojovat, dokud zbyde dech a žít v pravdě dokud nezahynu. Házet kamenem nemá cenu,
Znám spoustu lidí Co ti ukazují jen to špatné, co v tobě vidí Upozorňují neustále tvoje vlastní chyby Ale sami do sebe si vůbec nevidí Všude, kam se hneš, ukazují tvou špínu
Ty jsi to nejlepší co mám, žádné jiné Tě rozhodně nedám. Jen ty mi vykouzlíš úsměv na tváři, z radostí se Ti pak kukadla rozzáří. Jak moc Tě mám ráda slovy vyjádřit nelze,
Lehčí bráti než-li dát, nebudu se s vámi srát. Pokrytci a prospěcháři, Každý se tu slizce tváří. Práce se bát, z piva krkat,
Pan Shakespeare moudrým mužem byl jestlipak on si nějaké srdce vydobyl? Jeho hry jsou lásky plné, přetékající ale je rozdíl o tom psáti, či býti milující. Věřím že si tím nejedno srdce získal
Kolik lidí denně nevinně se tváří Kolik lidí v noci nespí na polštáři Kolik lidí denně nemůže v míru žít Kolik lidí stále velký strach musí mít A kdo může za to že nemají jídla moc
S krečemi v rukách na kytaru hraje pan umělec z neznámeho kraje nikdo nerozumí jeho muzice
Já stále nevěřím, že to není sen Či spíš noční můra či co já vím Již je to dlouho, co jsem byl odveden Stále mám pocit, že sem nepatřím Jaký to má smysl
V pokoji zhasla svíčka Jak hvězda při rozbřesku Pohleďme na človíčka Copak dělá při stesku Schoulí se do klubíčka