Sám sedím v pokoji kde ticho v hlavně mi zní i v kostele více rušno je a v mém srdci prázdno je. Být sám už dlouhou dobu
Co je pravda a co lež? Kdo chceš všemu věřit - věř... Zdali pak je závist horší než-li zloba? Snad.... Závistivce pak stále strašně hlodá.
řeknu vám milé dámy, milí páni, že měl jsem v noci zdání o dívce co je k mání, avšak citům se úpěnlivě brání. já myslím na líbání, ona využívá uhýbání a tím do hlavy divné myšlenky mi vhání. říka se tomu milování? NE, je to jen čehosi namlouvání, reality nevnímání a dlouhé se pta
Ač připustit si to odmítáme, lesk v nitru jiných často vídáme Lesk je to vábivý a tak kouzelný, až ptáme se, jak může zářit kámen uhelný? Jak diamant v prázdném hrobě,
que pasa? no k obědu dvě masa, jedna klobása a jedna pivní basa... no není to krása, srdce nad tím jásá, jak lahodná může býti spása... první třída, super, no prostě klasa, jak žaludek náš hlásá, když chutě chytnou ho do lasa... a i když nám to tělo drásá... tak pokračuje tato tr
''' ' ' '' '' Holka jako obrázek,co visí v předsíni leží tu bezvládně na tvrdé zemi nikdo si nevšimne, že už nežije ani té kaluže krve vedle ní
Zaříkám člověčí rozumy které jen nevyzpytatelně blouzní v ulicích šedých kůry mozkové jako přemnožené krysy
Žijeme v zajetí představ a ideálů, jak blázni zběsile šlapeme do pedálů. Náš čas však běží neúprosně vpřed, tlačí nás stále jak protivný vřed. Našim cílem je na grafu růst,
Přetvářka mikrofonů Těch, co zní jako ty A lež mých uší Slyší, co vědět nechci A mé oči...
V kaluži při dešti leží muž, v ruce svírá pušku, v druhé nůž. Kdo je ten člověk, co tu leží? Podle zohaveného těla poznám to stěží. Kulky do jeho těla se vryly.
Hrdina, co o svůj nůž se poranil, muž vysící na provaze mu poradil. Do krabice ze zlata, dej tvá křídla vylez tam, kde ptáci mají svá sídla. Všechno vytáhni z truhly svého těla,
Mám chuť o něčem psát... O něčem, co mezi všemi zůstává a platí, bohužel,už asi napořád... O něčem,
Matičku Zemi mnoho lidí obývá, proto jí nic jiného nezbývá - apokalypsa = změna - pomalu přichází - proč se na mě jako na blázna lidi tváří?! Své srdce otevřít a naslouchat svému podvědomí, poslechnout si rytmus srdce,
Z rozkazu krále! Zemře! Nesmí žít dále! Přes příliš vysoké ambice, stáli hlavu,
Kožený řemen, ode zdi natažen. Rychlé pohyby, dolu i nahoru, opět a znovu,
Mojí spřízněnou duší stala se, dívka, jenž neustále ptala se, kam se svět řítí, proč Slunce svítí? Zvídavá je, krásná, milá,
Ptal jsem se deště, když z nebe pršel, zda-li by raději o kus dál nešel? Ptal jsem se větru, když rozfoukal víly, zda-li by zastavit nechtěl na chvíli? Ptal jsem se Země, když mezi prsty mi ulpěla,
V pokoji zhasla svíčka Jak hvězda při rozbřesku Pohleďme na človíčka Copak dělá při stesku Schoulí se do klubíčka
Já stále nevěřím, že to není sen Či spíš noční můra či co já vím Již je to dlouho, co jsem byl odveden Stále mám pocit, že sem nepatřím Jaký to má smysl
S krečemi v rukách na kytaru hraje pan umělec z neznámeho kraje nikdo nerozumí jeho muzice
Kolik lidí denně nevinně se tváří Kolik lidí v noci nespí na polštáři Kolik lidí denně nemůže v míru žít Kolik lidí stále velký strach musí mít A kdo může za to že nemají jídla moc
Pan Shakespeare moudrým mužem byl jestlipak on si nějaké srdce vydobyl? Jeho hry jsou lásky plné, přetékající ale je rozdíl o tom psáti, či býti milující. Věřím že si tím nejedno srdce získal
Lehčí bráti než-li dát, nebudu se s vámi srát. Pokrytci a prospěcháři, Každý se tu slizce tváří. Práce se bát, z piva krkat,
Ty jsi to nejlepší co mám, žádné jiné Tě rozhodně nedám. Jen ty mi vykouzlíš úsměv na tváři, z radostí se Ti pak kukadla rozzáří. Jak moc Tě mám ráda slovy vyjádřit nelze,
Znám spoustu lidí Co ti ukazují jen to špatné, co v tobě vidí Upozorňují neustále tvoje vlastní chyby Ale sami do sebe si vůbec nevidí Všude, kam se hneš, ukazují tvou špínu
Špinavý sníh leží na hrobech, chodím kolem a hledám cizí vinu. Nutí mne bojovat, dokud zbyde dech a žít v pravdě dokud nezahynu. Házet kamenem nemá cenu,
Díval se a nechápal jsem nic, proč lidé dělají, že ostatní jsou nic. Přemýšlel
bujní oři vzpínají se, kolotoč je veze dál policisté na harlejích, hasič ba i tramvaják všechno se tu točí v kruhu nikdo nikam nejede to jen děti ve svém světě hrají si na dospělé
Ve městě po chodníku kráčím mnoho lidí kolem sebe mám občas s některými se srážím jdu v davu jsem však stejně sám všichni míří tam za svým cílem
Píšu o Tobě právě teď, napsal bych to i na zeď. Až si to přečteš, pošli mi zprávu, kdykoliv, večer, v noci, k ránu. Napiš mi: "půjdeme se projít jako dřív?"