z široké škály slaňovali tóninu k druhému hlasu houslovým klíčem odemkli krásu do zlatých věků ohnivých bouří kam odnesou spásu co na popel shoří
Hrdličky potichu na větvi - vrkú vrkú - čekejte bez zájmu na příchod stepních vlků. Glória, pánové,
jako alergeny se promořily do oddílů a já měl slinu už jen na nektar rozuzlené kmeny odevzdaly vinu a propustily otroka do nitra všechno si bylo nějak tak blízko
Posílám zprávu do nebe, že už není mezi námi posílám zprávu do nebe o Františku Nedvědovi. Do poslední chvíle snažil se zpívat a hrát,
Zemřela holka , žena , paní , jen filmové role zůstanou tu po ní. Zemřela Popelka, Barunka, maminka z Obecné školy, přichází smutek srdíčko z toho bolí. Zemřela hodná, milá, usměvavá dáma,
Němota muziky snáší se do uší, spíc sladce pod fíky krysař nic netuší. Prázdnota pohledu
~ HERCEM OSUDU ~ OSUD mi těžký úděl přál, krutě si se mnou pohrával... V mládí jen samý pracný „štěk“,
Cítím tě vesmíre Citím tě v celém nekonečnu světla a tmy světélkující temnoty
Rozpáraná davem do půl zad přec nebudu umírat A po silnici vedoucí do středu Země
někdy sebou polopatě propadám jako poslední listy v prosinci na záda někdy se dívám a s nadšením vyčkávám záhadné kohoutí zápasy na nebi
Moje podoba tiše se třese v lese v temnotě hledá světlo své
Bojím se padlého anděla jenž nabádá k smrti já věřit mu nechtěla a to ho drtí
splašená čísla jak koně žokejů čekáním došli si ve hmotě pro ducha ve věku dárce rovnici rozkrejou aby se zkrátila v tunelu výluka do předčasné inkarnace
Kráčí po schodech, a již u dveří. Co mi tak svěří, až, se tají dech. Stále však ticho,
Ke slunci se vinout déšť přečkat se svobodou splynout Bojovat a růst s volností
Nařeď své myšlenky pár loky kořalky: kráčíme planouce vyhasnout do války. Nařeď svou laskavost
Jeden mladík z Pardubic koupil kilo jitrnic Andule je dával protože s ní spával chudý mladík z Pardubic
Celkem vzato, jedni na to, co je zlato. Jiní stříbro, spatří výhrou.
Růže k svému činu plna obav a stínů hledá vinu proč zranila
Miliony očí jdou okolo tebe, jsou barvy modré, zelené, hnědé... Některé neznáš, leckteré znáš, jedny se zlobí, z jiných jde zášť Jedny snad pláčou, druhé se smějí
Životem mým křídlem zlomeným se ti zrcadlím Hrou čistou růže planoucí
Mé verše do sebe jsi vpila Do beznaděje jsi mě složila
Jsem holka zjizvená a dřou mě kolena Jsem holka
lidem Víš, často slova ublíží... Nekřič do duší slůvka co zničí
Říkáte jak život je krásný, ano jistě moc hezky se o tom básní . Říkáte že bůh nás miluje, že nás ochraňuje dává nám sílu,že jsme jeho děti ať žijeme v míru. A já říkám to stačí,
skončila mi doba papírová s jelitem na čele a razítky za zády významy ztrácejí podpisy ztvrzené co pozornost od sebe odvádí jsem pánem své hole
Závidí ti tvé mládí když si řekl čas je lék Časem
potápějící vnitřní bod v žáru temných pasažérů v řadách bez kapitánské pásky a důstojnosti pro plavbu otužují svoje ctnosti v trenažeru toužící po spojení moří a oceánů
Ženská prsa jako plody, Jan si vede tabulky, odměnou pak za ty hlody, dostal ránu přes kulky. Že jsi kanec, těžko věřit,
Jeden známý šógun přišel v kartách o dům v jeskyni teď bydlí zvědavce hned zmydlí Zeptal jsem se gejši