Hořící nervy svítí tak noblesně pod kůží znaveného, přímo v něm a jeho baví ta horkost v ledu srdceprázdna natruc všem zjevům co vědí vždy vše nejlíp
Všichni se jednou zachránit zkusí i když to nejde, já vím. Každý jednou umřít musí i když to bolí, já vím. Odejít na věky a ticho být
Vztahy jsou křehké vázyčky ze skla a skutečnost jejich nebývá lesklá. Skutečnost jejich blízká květů povadnutí, dotýká se i moří bouřících vzedmutí. Nad propasti hlubší ty vztahy bývaj vskutku,
Mám svoje chyby za který se stidm, mám 13ctou komnatu kterou jen já vidim. Hafo špatnejch vlastností
O lásce můžu psát jako žena (v ženském rodu) středním i jako zvíře případně trhat tě slovy na kusy
Pražský dav kráčí ulicí a nic po tobě nechce. Prochází okolo postavy civící ten dav to nesere a nic ti necpe. Ten dav si kráčí a nic mu nevadí
. Píseň písní v uších ti zní zmizni ze sebe
jsme si tak podobní ať se stane, co stát se má jsi řeka, co se rozvodní... Já a ty jako spící slunce na hladině
Stará knajpa místo v rohu džbánek piva kouř a žal zeptal jsem se jestli mohu kývnul mlčky něco psal. Co se mého žití týče
V závětří ticha spí rudé plameny ozvěna je vlídně kolíbá Čas oheň dmýchá
Každý má své sny a přání, každý bolesti se nějak brání. Některý si nechá zadní vrátka, a další to nepříjemné chce vzít zkrátka. Někdo hledá pevnou půdu pod nohama,
Zakřičte emo a budu šílet vždycky když píšete o žiletce v žíle Zakřičte šikana
Tucty růží dá mi, pod oknem s prstýnkem zazpívá,
Kdysi bych dala všechno co mám za tvůj úsměv, za letmé pohlazení ten slovutný babylonský pyšný chrám co rostl do nebes, už náhle není... Do chimér strachu nadobro se skryl
Zapomínám, že jsem starý, jen jsem děvče uviděl. Vyskočil jsem jako jarý, každý by mi záviděl. Otázka však jinak stojí,
***-*** O ty dva záhony s růžemi stará se milá paní z přízemí z odkvetlých růží sbírá tu krásu
Vzpomínky dotyků dotyky vzpomínek zůstanou v nás, nápisy na triku magický prstýnek
Už je to dávno, tuze dávno, co jsem v poli hrdě chodil, řídil potah, ploužek vodil a za strojem také kráčel, sázel, sel a pole vláčel.
. Je to už dávno, co začala jsem psát. Tehdy někdy začalo mé mlčení.
Hladím Lenku po bříšku, když ležíme v pelíšku. Naše zájmy probíráme, zvířátka moc rádi máme. Já se šelmám věnuji,
Miliardy lidí jsou na světě, o jejichž existenci ani nevíme. Avšak jen pár lidí na této planetě, vroucně milujeme, o ně stojíme. Tito lidé jsou pro nás dary nejdražší,
Na světě žije lidí hodně, do konce života nesmíš věřit jen sobě, najde se člověk, kterému můžeš věřit a milost lidí do konce života můžeš měřit. Na světě jsou lidi, co se chovají nervózně,
stiskl jsem tlačítko a dveře od domu se daly do pohybu asi tak rychle jako se vzdaluje
Neotevřou se brány skály nevyjedou ti, co staletí pospávají ti co kdysi i pro nás svou krev prolévali viníme všechny jen ne sami sebe moudra lišek mizí někde pod plevelem
Poznal jsem básníka, verše má jasné, přesný má slovosled, spisovně krásné. Vkládá tam jinotaj,
Koukám, koukám na ten svět, někdy chci i hned křičet, kam ty světe, kam to kráčíš, proč se na nás občas mračíš. Stále slyším samé stesky,
V tichosti míjím Hladiny bolestí Vlnící se ve mně Tolikrát tonoucí Jsem prosila o pomoc
všechna pekla jsou ve vás za mamonem běžíte jenže v ráži té že cíl jsem já, nevíte myslíte si "ty prevíte"
Ráda bych plnila přání, lidem, co proklínaj den. Chci být člověk co chrání, lidi, co žijou svůj sen. Jo, jak ráda bych pomohla.
hlad a brunátný otisk alkoholu v zarostlé tváři šaty s vůní potu a ... igelitky plné naděje, jediné co ještě má