Udolím stínů procházím zbloudilé a zmatené duše zde nacházím. Ztratily již cestu svou osamoceny kráčí naprostou tmou. Já bavím se chvíli touhle hrou
Srdce bolí, slzy tečou, bolest neustává, minuty se vlečou. Nůž mi srdce rozřezává, každý moment semnou mává. Už nejsem jako dřív,
Já jsem tě měla ráda, ale tys to neviděl. Moc jsem tě chtěla, tys to však přehlížel. Bylo mi s tebou fajn,
Bojim se bejt s ní ale chci za ní chodit nemůžu s ní mluvit ale chci se s ní bavit stydim se podívat ale chci se na ní koukat chvíli mi připadá že začne snad mňoukat moc pěkná holka kterou asi nebudu mít
...Dokonáno jest... Každý za sebe, na vlastní pěst. Strach... Do Skály opřen.
Moje malá Janička, po tej se mi tuze stýská, moje krásná Janička, jestlipak si já ji získám, když sem s ní sám skoro se z toho raduju, Bože já jí asi vážně miluju. Každej její další úsměv pohladí,
Věčná to otázka-co je to láska, je-li to je štěstí,na jehož konci srdce praská, když chlapa nezajímá jestli je hezká, jen doufá,že to bude láskyplná stezka, ať je to bruneta,blondýna,či zrzka,
Otáčím se o pár měsíců zpátky a vzpomínám na naše překrásné pátky. Naše nekonečné a nerozlučné objetí je teď jako prokletí. Na ulici jenom sám zpěv ptáků a vítr vál
Pořád si přeříkávám samé proč, proč tu nemůžeš být, proč o tobě musím už jen snít? Křičím, už prostě nemůžu dál, černý muž mi tě bez optání vzal.
Zelený háv odlétá v minulost. Potěšil chvíli a zmizel v zapomnění. Líně se probouzí chladná zvídavost. Prolétá krajinou a její tvář mění. Schnoucí koberec v podloží tlící.
Evo, zapomeň na hádky, jsem princ Adam, z biblické pohádky. Zapomeň na bolest, vystup na horu,
Miluju tvé oči, když se na mě dívají, miluju tvé rty, když mě něžně líbají. Miluju tvé srdce, když zrychleně buší, miluju tvé řasy, malované černou tuší. Miluju tvůj hlas, když mi něco vyprávíš,
Když srdce chmury obklopí když dýka smutku se do něj zaboří Tak tu budeš ty aby si je rozvála tu dýku z něj vytáhla Když mysl teplota souží
Pochmurná balada o budoucí přítomnost "" " """" """" """ " """"" """" " """ Žárovka svítí černě na zelené město červené stromy,žluté keře
"""" Tou svou vlastní blbostí ,způsobil si úraz z 13.patra dolů skočil si pro průkaz Má na hlavě bouli velkou jak sud piva ale je mu do skoku,přežil, a tak zpíva
Když jdu spát,myslím na další den. Hodně přemýšlím, však myslím na Tebe jen. Myslím na Tvůj zářivý plavý vlas, Oči tajemné nejkrásnější ze všech krás. Nikdy jsi nebyla a nikdy nebudeš,
Zjevím ti budoucnost, chceš znát svůj osud? Dozvíš se mnohem víc, než znal jsi dosud. Jedno však na mysli vždycky své měj:
V temném lese, v jednu chvíli zjevily se mi dvě víly. Ač za stromem se ukrývaly, vím, že krásné byly. Srdce se mi rozbušilo
Divný pocit duši svírá. Nevolnost pláče studený pot. Brána úlevy se neotvírá. Slabá chvíle nepřišla vhod. V klid mého bytí vkradl se strach.
Zas vidím vlajky vlát Prapory vytahovat Vojáci mávají Snad né naposled doufají Teď již vím, že lidé
Má hůl nad tímto světem…je již zlomená Dostal mě až…na kolena Má víra v lepší zítřek…vyčerpaná Má vůle pokračovat…dosáhla dna Opět na rozcestí…stojím já sám
Palec - hlava rodiny, odpočítává v práci hodiny. Klepajíc na mezerník tak rychle, může se tvářit.. tak zpychle! Ukazováček, nejstarší syn,
Neskrývej se, Bohyně. Má, Ty, já, Tvůj.. otrok. Krása zaslepí, Sochyně. Antická Athéno, myšlenek průtok,
Ležím si na zemi, nemohouce se hnout Dech včerejška má jakousi clonu Na vlnách prázdných lahví nedá se plout Tak jak je možné, že v ní tonu Slunce si vystoupalo až nad Černou věž
Slzy bohů víří. Pláčou! Proč! Těžkou černou mříží v duši
Třicátého února o šesté adventní neděli, bráno ode dne kdy jste již nežili, na louce plné růžových kartáčků, pod klenbou paláce z vyfouklých obláčků, před žárem zastíněn křídlem můry,
Když srdci stýská se duše ráda není čas líně plyne a zdá se nekonečné bdění. Kdyby už noc byla
Horí svieca pri malom pomníku, pri ňom žena uronená v pokľaku, ticho rozjíma nad strátou bolestnou, spomína myšlienkami hlavou ustaranou. Slzy potláča,lebo sa vzdať nechce,
A vysvětlil jim polopatě Že na pivo až po lopatě!
Návštěva, nečekaná, trpká příchuť v krku. Bolest náhlá, roztěkaná, nože v jediném úsrku. Válka vede se ve mně,