Podzim je na tahu...

Zelený háv odlétá v minulost. Potěšil chvíli a zmizel v zapomnění. Líně se probouzí chladná zvídavost. Prolétá krajinou a její tvář mění. Schnoucí koberec v podloží tlící. Na něm v boji padlí, co času se vzdali. K zemi jsou přitisklí, navěky spící. Obrazem podzimu jejich torza se staly. Nad tím vším tyčí se totemy nehybné. Ustalo šumu v korunách holých. Vzduchem se šíří nálady pochybné. Vítr je rozsévá v zoraných polích. Do mléčného závoje halí se rána. Častěji s oblaky snoubí se nebe. Zůstává zamčena sluneční brána. Jitřenky píseň více než zebe. Podzim teď žezlo přírody třímá. Na skloněné poddané vznešeně hledí. Léto již usíná a jaro hluboce dřímá. Jen zima se probouzí ze svého snění.