Tvůj pohled, Bohyně, proč spát mi nedá? Duše má přízeň tvou bez ustání hledá. Kéž bych směl ptákem být,
V tichu lesa, však to znáš, blízko k bohům, duchům máš. Stromů kůru hladíš dlaní, ve všem vůkol vidíš Paní. Písně ptáků hlaholí
Pod rouškou noci, milenci v šeru, šílenou mocí, z úst jim beru: "Miluji Tě"
Rozviň se, proviň se. Vášnivě, snivě, lákavě, ohnivě. Podlehni vjemu,
V pokoji zhasla svíčka Jak hvězda při rozbřesku Pohleďme na človíčka Copak dělá při stesku Schoulí se do klubíčka
Vzduchem se line Vůně mandlová Zdejšího dortu Jenž je šlágrem v kavárně Slavie A jak čas plyne
Když do očí Tvých se upřeně dívám. Vidím se v zrcadle zrození svého. Pokaždé zvláštní pocity mívám. Cítím jak nitro mé se dotýká Tvého. Jak řádka v knize je každá Tvá vráska.
Jsem malý člověk v obřím světě. Tečka, jenž skáče za větou. Jsem poslední jiskrou na kometě. Za mnou již růže nekvetou. Znaven svou poutí bez významu.
Čemu se říka krasa tomu jak se říká nikdo newi jak to klesa krasa se jen tak nedá Krásná Růže kvete
Píši dopis na rozloučení A dosti třese se mi ruka Žádná záruka, žádná záruka Na světě není Mí andělé strážní jsou padlí
Jsem k smrti unaven Ta únava se vrší Kdosi řekl a ven I když venku prší Jdu sychravým ránem
Pramálo toho, co zbylo, pramálo toho, co zbyde, pramálo.. ...
Složité a nečitelné ženy dokáží býti, marná ale snaha, bez nich prostě nelze žíti. Tak jim neúnavně nosíme kvítí a přejeme si,
Jak noc za nocí se střídá, tak každé ráno svítá. Večer se vždy stmívá, člověk strach pak mívá. To, co za ním stojí,
Nad domy svítí měsíc bílí, pod měsícem klučina. Na lavičce sedí chvíli, na minulost vzpomíná. Obrazy se v hlavě mění,
Když vyjde na nebi Slunce A jeho paprsky posvítí do mé tváře Přemýšlím Proč nemohu být stále dítětem Kterému se všechno odpustí
Mám Tě ,ale Ty mně nemáš. O čem je asi řeč? A co v životě hledáš? Já hledám lásku,co uklidní mé srdce. Čekám na Tvůj teplý dech,co zahřeje mi ruce. Chci pocítit mír v mé rozervané duši.
Když já myslím na tebe, tak mé srdce letí do nebe. Když zavřu oči a spím, tak tě vždy lásko ve snu uvidím. Když jdu s tebou na procházku,
Když nemám co na práci a slza se do oka dere chce se mi naříkat a lkát, i když netuším, kde královská modř se na nebi bere já urputně a bez ustání se přijít na to pokouším. K čemu to je, sledovat na nebi hvězdy jasné,
Jak jsi cizí, jak jsi vzdálený, jak jsi mi známý a jak záhadný. I když mě k ránu líbá chlad, naučil jsi mě milovat. Možná, že v tom jsi nevinně
Přilétl a zase odletí, nechá mě v chladném doupěti, kde prosím o lásku a pochopení, věřím v naději a doufám v odpuštění. Přišel a zase odejde, vždyť na tom tak moc nesejde. Já však trpím a škemrám o něhu, zalknutá světem šťastných příběhů. Odešel a už se nevrátí, těžko se zpátky
Když podívám se do nebe, vzpomenu si na tebe. Jirko, ty jsi člověk, co nemyslí jen na sebe. Ptáci vzduchem létají,
Dlouhá chodba, a v ní samé dveře bílé, jen číslo 2.patří mojí milé, kterou mám tolik rád. Den co den, noc co noc,
Pokud život nezvládáme, jsme tu, píšeme básně, a jimi vás dojímáme. Když život skvěle zvládáme,
Polož mi ruku na tvář, smím si to přát? Dlaň k dlani přidám, budem se hřát. Přibliž svá něžná ústa,
Toulám se, toulám bez cíle, na tebe myslím nesmírně. Proč ptám se sám sebe, to proto, že miluji jen tebe. Myslím na tebe čím dál tím víc,
Teď přemýšlím jestli mě ráda máš nejsem si jistý jestli jen sním Jen s tebou šťastný můžu být když s tebou se procházím Nejsem si zcela jistý
Přestávám dýchat, když Tě vidím, nedokážu popsat, co k Tobě cítím. Tvoje oči září jako hvězdy na nebi, tvůj pohled, mě ve vteřině oslepí. Napsala bych že jsi krásný, ale ne,
Až jednou zmizí nebe, přestanu milovat, tebe. Až jednou slunce zmizí, už si nebudeme cizí. A až budeš stát suchý v dešti,
Sedím nad hrnkem čaje, a přemýšlím jak si teď asi hraje. Co asi teď dělá? A jak pak se vůbec má? Ptám se já sám sebe,