----------- V bolesti a zmaru pozlátku svobody každý den plavu Hněvivé masky panoptika
Slunce v západu krvácí do šera tak jako dnes zítra i včera
Za časů úplatků, zločinů, korupce, občan poctivý, plný je bezmoce! Teror stínů, poplatky ze všeho, obrana nemožná, sere se na něho. Žádné důchody, plat stojí za hovno,
Na starém hřbitově prorostlém břečťanem když slunce zapadne krkavci mají slet v mlze jak mléko
Stmívá se k noci,pasáci říkají, sežeňme ovce všeho se lekají.Vidí už měsíc nad horou, a bojí se že půjdou nocí ponurou.Pasák všimne si,jedna ovce chybí a povzdychne si vůbec se mu to nelíbí.Musí ji najít a jde do lesa.Odvaha mu však poklesá.S vycházejícím měsícem slyší jen vytí v
Oči se mi klíží, noční můra ve dveřích, čeká na svou chvíli, až vstoupí do snů mých. Pane Bože,
přerývavý dech slyšíme z povzdálí jako by ve snech co nám ukradli o svobodě myšlení
zase sem podstoupil duševní průjem negativity odproštěn doted sem netušil co je ten pojem
Přichází noc, měsíc v mracích zaniká, slyším žáby od nedalekého rybníka, houká sova, mírný vánek, temný les, neklidný spánek. Láká mě to až hrůzně moc,
Usínala jsem, ty jsi na piano hrál, představovala si plný tanečníků sál. Na tvářích masky,
vrženo do kouta ztemnělé klece spoutáno v bídě mrazivých rán rozkvetlo v marný pláč sténavé duše domove?
V roklině vlčí.... děti! se krčí!!! holčička pláče "kde je maminka?" Bože!
Já jsem členem parlamentu mám skvělý plat jistou rentu bavím se, čtu, drink si dávám nevím co se projednává když mi řeknou ruku zvednu
V jednom teplém letním ránu do školy zas jdu. Přehrávám si v hlavě scénu ze dnešního snu. V němž jsem byla s krásným klukem
A ježibaba , na tvou kůži už se třese! "co tu sedíš zmoklý v lese? Pojď,dám ti skvělé koření,na nachlazení... A už si nůž svůj brousí.....
Pojď ke mě blíž, světlo možná už nespatříš. Uspokojit mé choutky, rovná se probodnutím jedné loutky. Prsty mi lehce chvějí,
dva zloději jsou právě v domě tváří se zle a lakomě najednou se vzbudí domácí pán vezme hůl aby dal zlodějům pár ran jak se to zloději dozvědí
zrozená z temnoty a jen v ní působíš je ke tvému růstu potřebná… skryta co nejhlouběji ve studnici která je sama o sobě bezcenná…
Probudil mne výkřik do noci, rozerval ticho kolem, tmě přivykají vyděšené oči, stojím na srázu holém. Stojím tu zpocený,
Řídký sobotní podvečer a slova jak šípy s jedem to co příjde vím předem jak blesk jsem tupě sveden na cestu do tmy, do šera
Již v dávných časech se to stalo, však minulost se opakuje, už zas se to odehrálo, opět se nebe zatemňuje. Černý rytíř vykráčí ze tmy,
Černé oči jdoucí tmou rudé rty ji k sobě zvou krvavé špičáky za nimi pomalu hladí ji po šíji Kapka krve krásně zpívá
Dvě bytosti, věčný boj, k šílenství krok, strach a vzdor. Kašpárek králi,
Jede sama autem svým, jede někam za štěstím. Což náhle se nestane, autu dojde palivo. Uprostřed tmavého lesa,
V nádherné scenérii jilmů jimž vítr poletavě listy třepotá vidět je kostelíček
Byla krásná jarní noc, já hrál šipky v baru, chtěl jsem vyhrát,však chtěl jsem moc, já prohrál i kytaru. Všichni z baru se mi smáli,
nemám žádné velkolepé plány hýbat planetami postačí mi v menším měřítku méně hrubého materiálu
Sedíš v křesle a na oblohu jen hledíš a o svém životě, tiše jen přemýšlíš. Venku ze stromů listí barevné padá, slunce rudé jako krev v krajině pusté zapadá. Podzim chladný a temný v tuto dobu nastává
Hladové zvíře temný les vytěsnil ve zlé víře doufání v čistý děs. Proč vlastně tudy
na protější židli tu sedíš a nic nevnímáš jseš ten co tu bydlí nebo tady jen přežíváš je to tvář tolik cizí a nechápu proč ve vlaku co mizí ty křičel si skoč za mnou skoč