Běž! Utíkej! Zmiz a nečekej! Panika. Od mámy, od táty před zuby, před drápy
Dívám se z rámu já, dáma s“ hranostrojem“ já,moderní umění chtěla bych ruku vztáhnout k vedlejšímu obrazu
Oceán bičuje tváře solí, sedmou vlnou vždy pohrozí. Na malém dřevěném ostrůvku, banda špinavců se modlí, falešnou nadějí, se opíjí.
Další mrtvoly jsem zakopal v lese, kdo z vás se už strachy třese. Bez vinny beru lidem životy, asi nikdo nepochopí mé hodnoty. Všech mých obětí trochu lituji,
Život není zebra i když se ti to nezdá přestože barevný se nám zdá pruhy tam nemívá Ani ty ani já na tom nic nezmění náš úděl je, že každý pomalu stárneme
Když jsem ještě malý byl, táta mě každý den bil. Když už jsem byl trochu starší, to už na mě pouze křičí. Jednou jsem to nevydržel,
Na konci naší ulice, tam, kde končí silnice, stojí dům opuštený, už dávno není obydlený. Říká se, že tam straší,
Když naději někdo mívá a zlé sny se zdají, proč se před ní skrývá.. a všichni schovávají. Vzbudí dítě otce,
Černá hodina přišla tak znenadání Strašidelné výkřiky ze tmy Chlad ,v poryvech větru se ohýbají stromy V dálce se tyčí hradní hradby Bílá paní tam chodí po špičkách
Přes víkend, další obraz maloval. Ten výtvor, každého by šokoval. Moji mysl,
Přichází s vyrovnaným pohledem s ladností gazely vytahuje kaučukovou jógamatku z obalu rozkládá ji švihem obchodníka s perskými koberci
V zrcadle se vzhlížela hledala kazy na své kráse usínala v negližé ráda bavila se ostří láhve zelené
Nad zlatým mořem slunce bdělo, bez kapky vody vyschlá poušť, jen žár spaluje mé tělo, všude kolem jenom souš. Ze všech sil bych dál jít chtěl,
Život se motá v dlouhých kruzích Temných kruzích Kam ty kruhy vedou Těžko ty tušíš Ty pouze slyšíš
S prstem na předposlední stránce vpíjím přízraky pastýřů /pod nově zplozeným nebem/ své věštby naplňují. Zlomený, žíznivý
do prostoru a času vydána na pospas hledaje spásu v nočních hodinách
Bílá kápě, temná tvář, za opaskem meč ze zlata, v očích mu žhne jasná zář, rozhodně však není svatá. V záři oheň z pekla hlubin,
Jsi přece ďáběl, nejsi bůh, nemůžeš tvořit, je tě jen půl. Bodni se nožem, prořízni žílu, obětuj duši, poznej tu sílu. Poddej se pocitu a věčné bolesti,
Některé věci mezi lidmi nezdají se nápadné, však jsou tu různé divné chvíle, co vylekají pořádně. Například v jistém
Když sedíte v koutě temném pod měsícem zešeřelém, jeho šeď vám cosi praví snad o tom, co se dostaví. Vášeň nyní v srdci plane,
Lesem temným běžím, své území střežím. Najednou za cítím známou vůni, bláhová dívka došla k tůni. Vlka v sobě už neovládnu,
Upír zabil milou mou. Pozvednu zbraň stříbrnou. Vyrážím k zámku s nabytou kuší. Upír však mou zradu tuší. Ze zámku odlétají vrány.
Vlk vyje na lunu, tak žalostně, s hlasem smutku, tak upřímně. Já v tuto dobu nespím,
Stojím, zírám, zradil mě vlastní dech, Trpím, vzpomínám, obraz míjící se v dnech, Upírám oči slepě po šedo-prázných zdech, Po chvilce sjíždím po iluzích a snech. Kroužím, padám, točím se po věčných spirálách,
Sedím a poslouchám ty tóny rozličné, oni se baví a hulákají,o všem a o ničem. Možná je překřičím,ale ne,nech to být, ať křičí,kecají,tak až to nevadí. Příjde čas umlknou a všichni umlkneme,
Jo, tak to znělo přímo upřímně, kýváš hlavou a v duchu říkáš ne! Jak může fungovat něco dobře, když jde to naprosto proti sobě? Občas těžko říkáme věci,
V písku za sebou taháš svůj karmínový plášť ČERVENÁ KARKULKA PODSVĚTÍ o které si povídají dospělí když děti jdou dávno spát
Z podporou svou přijímám krev v hlavě stěž projímám za úlohu dám jsi udšlat z ní klasy To kur týž krev si podmaníc
já zpívala jsem a ty jsi na klavír hrál mezi tím, zaplnil se plný tanečníků sál. postavy temné, v očích žal. jeden opodál u dveří se smál.
Oddávám se snění snad pro jeho lehkost tupý výraz v obličeji a duchovní já řídící oblakové vozy