přesný rezavým nožem vyhřeznutí zpod svině háku mžení par
Marnotratně pocity v naději Slova co vzdorují Aby jen pochopili Smysl zakázaných pocitu Myšlenek frázi jistot
Hlubiny Země se otřásaly, v magmatu se žhavé kovy chvěly, trhliny v ledovcích pukaly, tály a ze dna moří hromy zaduněly. Zazněly zvony hlubokým hlasem,
I. Už jako nemluvně, kdy se sápal pro matčin prs, rád trápil zvířata, zaživa z nich stahoval srst.
~~~~~~~~ Na konci ulice stojí starý dům a jak se povídá dům patří strašidlům
Oči anděla, pohled vraha. To sis přeci vždycky přála, má drahá. Přála sis potkat toho kata, pamatuj však, mohla za to tvá zrada ! Dal jsem ti lásku, dal jsem ti jmění,
Vidíš ve mně anděla, co stal Tvým strážcem. Hledáš u mě pochopení, já však toužím po zapomnění. Budu Ti věrně sloužit,
Nenech mě žít ve snu, veď dál ruku mou, zvláště když jdu tmou. Nenech mě být padlou hvězdou všedních dní, co stále jen ve spárech vraha noci sní. Nic nežádám, o nic Tě neprosím,
Přítel noci propůjčil mi masku, stojí za mnou jako stín, noční můrou ukazuje svoji lásku, vrahem byl a bude, to už dávno vím a živé duši nepovím. Chrání mě, a přesto krade svobodu mou,
Slyším jeho hlas, je to on, rozechvěl všechny i kostelní zvon. Prochází se hřbitovem, co stal se jeho domovem. Vede po papíře ruku mou,
Dostáva sa do vyššej triedy, láme ho ulica a jej tmavé miesta, necháva rásť na hlave dredy, začína huliť trávu, ktorá ho nikdy nepotrestá.
Jednou koncem října v noci Přichází zlo z podsvětí Dětem není pomoci Tělo zničí, duši znesvětí Zasvícená lucerna dívající se na zlo po uliční
Před půlnocí... která bude temná, Slunce s úlekem zapadlo. Neboť Měsíc se tváří krvavě. A někde spadlo letadlo.
V temném lese za vesnicí, chaloupka tam stojí, naštípané dříví kolem pěkně voní. Z komínu hustý kouř se valí, to zas babča něco vaří. Kdepak babča, ta už není, Jan Vlk tu převzal bydlení. Na útěku před zákonem, chaloupku tu objevil,
Pod střechou s jasné duhy Je na koberci malá kolébka Nad ní obraz kde v obilí jsou kruhy Je slyšet tichá ukolébavka Zní čistě a krásně oči tvé se zavírají
Jsi báseň bez smyslu, jsi opojný jed, jsi spánek beze snů, jsi přízrak vět. Jsi jediný rým,
Tiše, tiše ve tmě stojím, dvanáct duší v sobě pojím. Třináctá se tiše směje, Bolestí se marně chvěje. Duše, to je vše, co mám,
Dnes se ke mně připlížila, stejně rychle jako střela, jedna děva zvláštních mravů, připravená na popravu. Oči temné jako noc,
Rej čarodějnic se slét oheň vzplál a v něm zanikl zoufalí pláč. Ten kdo bylinky má rád a ví jak s nimi
-------------- Pálí se dříví co pila pílí škrtá se třískám pro plamen jdou kolem domu polínka mráz přikládá je do kamen
Na výstavě hrobů bylo ticho. Na výstavě hrobů bylo smutno. Na výstavě hrobů bylo prázdno, někdy dalo by se říci zase těsno. Chodí sem všichni bez rozdílu věku,
Probudívše se v prostřed noci oblit vlastním potem, schvácen zvláštní cizí mocí zasažený hřmotem. Čípak jsou ty zvláštní zvuky
Noc je děsivá a plná přízraků. Dívka rozmilá pláče tu mraků. Po noci však přijde den
Moře, stále volá duši mou, jak vlny dravou a nespoutanou. Volá její temnou stranu, svádí mě na ostrou hranu.
Ulicí tmavou ,kde světla červená se matně odrážejí, na dlažbě lesklé po dešti. Šel chodec v dlouhém plášti s kloboukem černým,
Klidnou hladinou noci, pluje černá silueta, pachem smrti vlaje, osamělý koráb bez života. Paluba leskne se krví,
Insomnia otevírá brány rovnou do pekel místo spásy blaha spánku debilně jsem stále bděl. Démoni bezesných nocí ze stran, zdola, seshora čekám na tu těžkou ránu co mě jednou udolá. Už to nejde ignorovat už nejde žít jako dřív
Ticho, tma a zima. Les hustý, nevlídný. Větvička , když praskne, pod mým krokem těžkým. Divný pocit tísně,
Miluj pravdu, braň pravdu, žij v pravdě.. Žiju v pravdě seriálu, či v pravdě hororu. Nebo snad mrtví živí jsou ti, co pravdu znají? Snad touha po pravdě je světlem osvícena, je-li dáno. A naše duše zpět navrácena, když nebe zůstane otevřeno...
| Marie Bernadeta | Témata týdne Za hranicí reality Za hranicí skutečnosti V našich smyslech V našich citech