| Iveta Horecká | Lyrika Zamilovaný jezdec Oblázková cesta vedla tudy z města Vůkol voněl z růží les
Duchové a nemrtví, z hrobu vylézají, prochází se po městě, a záhadně se usmívají. Čarodějky samo sebou,
Hola, jeden , dva , tři ...až nekonečno , slečno. Jakže, co mi chcete, co má tohle znamenat. Chcete mne snad obelhat, obtěžovat, obloudit,
~Na tom starém~ ~~~~~~ Na tom starém hradě černá paní straší v noci vidět není
Mega pixelovým vzduchem virtuální reality prokreslenou krajinou probíhají giga bity. Virtuálním deštěm dat
Brzy, brzy, brzy již! Do temných hlubin odletíš Tam obejmou tě slizké stvůry Co spadly sem odkudsi shůry Brzy, brzy, brzy snad
Pak vyšel zase na svůj lov, v srdci plamen, v ruce kov, za chůze sní a ve snech vidí, kobky plné mrtvých lidí... Nůž nemá ostří ztmavené,
Maloměsto v dáli stojí, bez problémů rány hojí. Avšak vždycky po setmění, ulice se zlouny plní. Jednou ráno, po noci,
Těžké mlhy z blat se valí, pachy vřesu , rozum kalí. Divné zvuky, pláč i smích zaznívají v nocí zlých. Za rozbřesku v šeru svitu
Temnej jako Hitchcock na krku se smyčkou kalnej jako Vltava ničivej jak záplava. Šlehající plameny
Ó velký,ó mocný,ó sladký, věnčený zlatými pozlátky. Přemocný Mamone náš, vzhlížíme my k Tobě nicotní, že nám též dáš.
Noc v temno dospěla, stíny ožívají. V lodičkách procházím, neživým údolím a šramot se ozval, jak rukou zamnutí. Točím se dokola, nic však neuvidím.
Jen šokovaně zírám Vstříc motorovým pilám Zatuhla jsem Neuhnu ničím Teď už pouze
Kráčela panenka lesům vstříc, na mysli neměla z obav nic. Vstoupila lesa kraj s úsměvem v líc, a hned do nejhlubších končin míříc. ##
V tichu temné noci, děsivé se stávám moci, až rozprostřou se mé sny, co odráží v nich prožité dny. Stíny rozlezlé po tmavých zdech,
Půlnoční stíny se dlouží, svíčky knot hasne jen pramínek dýmu tu krouží. Sedím potmě , tiše u stolu v tom kdosi zvedá závoru.
Hrejem si ruku nad sviečkou, snáď mi povie niečo potrebné, veštecká guľa zarastená kmeňom. dozviem sa veci dvôverné. Čítam si čiary z rúk,
Jednou v noci při úplňku, zdál se mi sen malou chvilku. V tom snu jsem byl v temném lese, vlčí instinkt se mnou třese. Po pěšině kdosi kráčí,
Není těžké hledat, co ti našeptává rosa, perličky, co jen vypadají jako stříbrné, a v slunci jeví se jako kalíšek všeho, co postupně odkládáš. Snad jako další klíček k houslím
Teď mi soupeř srdce drásá, vítězem je spása, "nebojuj, běž a nečekej, ničeho se nelekej, nemysli, ale přemýšlej." - ozývá se ze zdí.
V tichosti, v koutě, na odvrácené straně, v černočerné tmě, kde lačně čeká na mě. Spouští se strach. Spouští se klidně,
Smích nejapný, přerývavý, netvor utrhl mi spaní Ach, to jen tlupa vran nocí obejmuta, řve Saň
V zápale hry a zo strachu, po jeho smrti vzal som lopatu. Kopem hrob čo bude na mieru, s chrbáta mu ťahám ostrú sekeru. Nechcem sa hrať na zabíjanie,
Dostáva silu, život jej sa kráti, v opojení liehu, zo žiletkou sa kamaráti. Podrezať si tepny,
Přízraky ve staletejch čepicích postávají na nástupišti v mžourání probuzenejch lamp. Šeří se. pra-žec pra-žec - Cisterny, zvlhlá tráva a rez nořící ruku do hlíny pra-žec pra-žec
Na strome si vysí, záleží jej na živote, na každého kričí, stav sa tu po robote. Pohojdáme sa spolu,
Do rúk sa mi vkráda nožík, možno vražda si tak vravím, zrazu niekto pri mne ožil, je to dobre, trošku žiarim. Zloba zatemnila mozok,
Nevíš, kde hledat tu, kterou hledáš. Vím, že důvod k politování mi dáš. U mě najdeš klíč, když se zamyslíš. Hádanku dám ti,
Ze smrti spím. A nežiju. Ale dýchám a chodím Po pokoji, Kde na zdi visí moje tělo. Že prý by steskem zešílelo.
V bahnu vnitřních pocitů labyrintem bloudím samá slepá ulička pochybnost se loudí. Labyrint se proměňuje