~ ZTRÁCÍM TĚ! ~ (Po nocích…) Ztrácím Tě, Lásko, přemítám... já ztrácím Tě jak léta,
Místo slibů důkaz Těhotenský průkaz Větší bříško fotka k tomu Sbal si kufry hybaj z domu Za tím
Ten den co poznal jsem tebe, mračna svá roztáhlo nebe, z nebe na zem sestoupil anděl, a já tebe před sebou uviděl. Při pohledu do očí modrých tvých,
Motýlku na nebesích si radost a smích uletíme světu spolu
Jedny starý dveře, otevírající rány chtěla jsem namazat Bylo to ...lepší přeci Po čase padaly kusy dveří do ran stále víc
Labutě co krvácely pod tíhou země letí v dáli v moudrosti v Tobě i ony v nebesích
zdvořile smekáš svému žalu. a držíš výtah pro marnost. a dříví štípeš tam, kde v kříži začíná živé
Zem opět chladne Tíha zodpovědnosti Tři krůčky ladné Čtyři měsíce Temnota, zem i smrt spí
Jsem Odsouzencem na popravu Kat bude mít moji hlavu Peklu patří zase duše Přesto ten můj život ušel
Tam za prahem minulosti ve volnosti myšlenek v rannách kam doletím kam Kamarádky ty jsou víc
~ MODRÉ BODLÁČKY ~ Tak ještě tenhle verš a ještě sklínku dopiji, pak půjdu navždy na pijáckou stezku. A zkamenělé hlavy loveckých psů otočí se za mnou… NAPOSLEDY!
Chtěl bych se dívat Na plavení hříbat To při rozbřesku Kdy Mláďata koní
Čtyřlístku šťastný neroste do nebes nikdo a nic stromě ztepilý I ty padneš
Když mě manžel naučil se radovat hezký životní příbeh chci znát Chci Tě navěky
Nebe dál pláče Mám čest i smrt u nohou Prokletá země Barvy zas prší Mysl putuje, je klid
Ústy rukou je to prosté Chci ti lásko poradit Neboj se on povyroste Jen ho musíš pohladit Ústy rukou je to prosté
Barva života Stín motýla ukrývá Stará lavička Červená, hnědá Vlasy, oči včerejšku
kde je můj výraz ve snáři jak se podobám paroží jako ztracená planina ve zpětném zrcátku kde jelení výsosti do sebe naráží na samotném začátku důvěry
Jen co zima pookřeje Na slunci hned taje sníh Ze srdce si lásko přeješ Abys byla jednou z nich Poslem jara led už tenký
Jsi důvod, proč ráno vstát, úsměv, co mě stále hladí, tvář, co v noci nedá mi spát ve snu k tobě svádí. Jsi tichý šepot v šeru dnů,
Budeš navždy jenom moje Oděná jsi do závoje A já v saku černé boty Jen pár hodin do soboty A pak
V míše mícháš vědomí. Těsně nad prdelí hovno. Nicméně svědomí, to nezamícháš, i kdyby ses posral.
Loučíš se mi jdeš na kutě Počkej ještě přikryju tě K tomu lásko navíc zbrusu Dám ti zcela novou pusu Na rty
Psi štěkají vlci vyjí Na měsíc co právě míjí Milence ač oba tiše Přesto jejich srdce slyšet Navíc
Nikdy to nebude už lepší Myslíte, že je naděje... ...A pak... Vás život kopne do prdele! Tak to chodí.
Za dlouhou nocí kráčí po písku a kamení bosky tam kde byl život jsou trosky V naději zvláštní
„Mozek si ještě pamatuje, vzpomínkami jsme bohatí, dětství však více neožije, v popelu blízcí odvátí…“ ~ DĚTSTVÍ ~
co kradu za bílého dne by lakomec daroval a zloděj nevzal. staré zátky bílé vlasy
Utrhla si srdce mý pro to já a Ty oživila mého konce smrtí lovce
V duších bolestných v našich střepech rozdupány světem jsme se navzájem lepily aby jsme celé byly