Bez tebe vzduch nedýchám, bez tebe jsem jen sen, bez tebe nikam nepospíchám, bez tebe ani není den. Bez tebe můj život není,
Déšť jako Duch svatý všechnu špínu ZE MĚ umyje, za bouře postavím se do zahrady, kde je On je i naděje. Tiše ho vyzývám
Jen v tichu zaslechneš jeho hlas a mávnutí křídel holubice, vánek Ti přinese jeho vůni, aby Tě políbil, nastav líce, neboj se, je věrný,
Pokaždé když vdechuji vůni podzimu, po hřbetě mě pohladí tajná čarodějka, barevné stromoví připravuje se již na zimu, na suché větvi prozpěvuje si čejka. Listí padající ze svých stvořitelů hraje všemi barvami,
Snažím se zapomenout, že tu už nejsi, občas chci zavolat: "Babičko, kde jsi?" Opustila jsi nás tak rychle, z nenadání, kdyby ses tak vrátil, je naše přání. Vidím tu šedou místnost, kde písně znějí,
Když tak pozoruju svět kolem sebe, zdá se mi, že už tu snad každému jebe, ať je starý nebo mladý, u kompu teď sedí každý. Všichni Facebook zapínají,
Plačící bytosti z jiných světů, naplňující náš svět vodou. Neplačte... Dokud si všichni neřekneme, že váš pláč je zbytečný,
Naše zem Naše zem – zelenou trávou zarostlá Naše zem – rozsáhlými lesy porostlá Naše zem – nádherná jako ráj Naše zem – nenajdeš lepší háj
Kolik lidí denně nevinně se tváří Kolik lidí v noci nespí na polštáři Kolik lidí denně nemůže v míru žít Kolik lidí stále velký strach musí mít A kdo může za to že nemají jídla moc
řekl jsem tak málo vlastně skoro nic mé srdce si to přálo navzdory všemu vstříc snad to za to stálo
Když on na trůn nastoupil Každýho hned ohromil Jakou sílu a zlost v sobě má Jeho slast je v ničení Miluje zabíjení
Náš vztah byl přece nádherný Naše schůzky jedinečný Já o tom musím stále při každé chvíli snít Měli jsme přece tolik plánů Vedle tebe já omládnul
Život je nutný, jenže někdy tvrdý jak kámen, často je smutný a bolí, přesto říkám Bohu své Amen! Život je pes,
Sama si s nedělí připíjím, vínem poháry plním, přátele k návštěvě vybízím, když nepřijdou se zlobím. A pak si vzpomenu na Krista
Proč si připadám naprosto sám v tomto divném světě, Tok svých myšlenek nedokážu vyjádřit v jedné větě, Touláš se po světě sám jako zraněný rytíř, S pocitem a domněnkou, že snad poslední dech chytíš, lásku a polibky druhých dennodenně vidíš,
Chybí mi polibky, chybíš mi ty, život si zahrává s mími pocity, chci tě tu zas vedle sebe mít, chci tu minulost, to všechno smít, miluju tě pořád a pořád ještě budu,
Pozval si mě na burčák, ví to celá ulice, já se načesala, nalíčila, čekala tě přesně v pět. Když si přišel, o půl sedmé,
Až se vyspíš, pochybnosti zaspíš, ze sna se prospíš, přijedu na Spiš, v čase kdy nespíš,
Chvílemi jen tak přemýšlím o tom, jaké by ..., (to bylo mít tvou duši) Ne.... Skoro pořád myslím na moje sny, ve kterých ..., (mám tvoje tělo) Ne.... Neustále v mojí mysli, píšu krásný příběh.
…procházím se sám černou tmou Nevím kdo číhá za mnou Našlapuji na měkký prach K zemi padá měsíční zář Pot pokrývá moji tvář
Láska je břitva, ta po které chodím já Barvy stříbrné V prachu s ní spím s jeho dcerou Její oči Mrtvé nevinnosti jsou plné
Potichu, pomalými krůčky přišlo setmění, tančící stíny pokoj k nepoznání promění. Na stole zapálím pouze pár svící, na každé z nich plamínek, jak dech se chvějící. Několik stínů se tak náhle ze stěn ztratí,
Potichu, pomalými krůčky přišlo setmění, tančící stíny pokoj k nepoznání promění. Na stole zapálím pouze pár svící, na každé z nich plamínek, jak dech se chvějící. Několik stínů se tak náhle ze stěn ztratí,
Byl to jediné co mě kdy zajímalo, měla jsem ho ráda jak jen to šlo. Teď jsem jako kapka v moři, nikdo na světě mě nemá rád. Jsem jako tělo bez duše
Už aby jsi se mnou byl a něžně mě políbil. Oči smutné,úzko v duši, pro tebe mé srdce buší. Úsměv smutný,slzy tečou,
Naše láska bude vzácná, chvilka s tebou věčně krásná. Chápu tě,že nejsi sám, stejně ti to srdce dám. Nevím zda mám plakat či se smát,
Noc, ten černý závoj dne, noc, černější než ebenové dřevo je. Noc, šedá, cínová, jindy barvy medu, noc, jejíž zázraky však popsat nedovedu. Noc, ta co Tě jemně pohladí,
Noc, ten černý závoj dne, noc, černější než ebenové dřevo je. Noc, šedá, cínová, jindy barvy medu, noc, jejíž zázraky však popsat nedovedu. Noc, ta co Tě jemně pohladí,
Já jsem holka z Moravy a nejde mi do hlavy, že ten čas tak rychle letí, vysypu ho jako smetí, zbavím se ho s vděčností,
Možná někdy se to tak jeví, co přijde dnes a stane se zítra nikdo z nás pořádně neví, starostí je vždycky dost. Osud nebo náhoda?