Myli synu Synu můj myli nenech se zadupat do hlíny. Jsi mladý strom
kyselou vůni máš kyselou vůni vzdoru máš sílu kořenů co vedví půlí horu kyselou vůni máš
Holubička vzletla Holubička vzlétla vysoko do oblak. Tělu se ulevilo bolest ustala.
Duše má je zbloudilá. Nemá zázemí nemá klid. Ve vesmíru poletuje a svou hvězdu si hledá. Snad ji nalezne a klidu
Jaro už se přihlásilo slunce se ze spánku probudilo hřeje celou zem. Ptáci krásně zpívají a pampelišky hlavičky ke
Znavená ke spánku se ukládám a usnout se mi nedaří. Tu ke mě anděl přilétá a bílím pírkem tvář mi hladí. Snad tíživé myšlenky odplaví
Kam se má duše dostala všude jen tma.Ani hvězda zářivá a žádný sluneční jas. Kde je ptačí zpěv a vuně květin. Jen okolo mě samá tma až srdce bolí.
Pro mého syna. Na tváři máš masku,ale ne maškarní. Tajemnou své city a lásku máš v srdci uzavřené. čeho se bojíš vzdyt si správný chlap
Půlnoc odbila, svět spí, sedím u stolu, snažím se psát, myšlenky rychlejší pera, za nocí jako tahle, nedokážu spát. Každé zapraskání dřeva, kéž by byl tvůj krok, každý poryv větru tvým hlasem, ale ty nepřijdeš, nemůžeš, nechceš, jen vzpomínám...časem. Jsi mi vzdálená, skoro cizí,
krajina masina pláň rovná široká od průzoru k obzoru ó jaká krása svíjejí se
- v odlescích vody hledám tvé oči v hlubokých lesích tvou ozvěnu to jemné chvění - ve skalách bloudím, nenacházím
… a promiň, že jsem ti nemoh´ dát víc… jen vyznat lásku… bez ambic.
Přinesl jsem z venku Jarní navštívenku Vylíhnutou právě Na sluníčku v trávě Kdeže ledy sněhy
Podzim si s barvami pohrává duši rozesmutňuje dělám všechno co se dá když mizí naděje Hledám se a nenacházím
hledal jsem nástroje na pískovišti prosíval myšlenky jako vždycky na pouliční chaos v podlaží odlupují se tam vrstvy ze siluet jako když těla se pokouší vědět
Bývala ušmudlaná má rodná krajina. Podzimní mlhy zrána, těmi den začínal. Nešťastné Krušné hory
- V ZÁKOUTÍCH SRDCE JSI MI VŠÍM znám tě z příběhů osamělé noci seděl jsi na nejvyšší hoře a viděl vše tam dole kde je bolest a tak málo citu
~ „DÍRA“ ~ Někdy mi verše rozmažou slzy, pak každé to slůvko v nich nezvratně zmizí; snad navrátí se zpět! Ta ztráta v duši, ta neskonale mrzí,
Mohl bych být nejproslulejším hrdinou uvnitř chaosu kde se zem mění v prach? Tvořím verše mnozí si jich nevšimnou jako krásy schované mlčky v sakurách snad někde hluboko v útrobách duše
Prohodili si svá místa Věřící a ateista Ten co věřil nevěří A ten druhý k večeři Bok po boku dozajista
Do diže dám móku a vodu, zadělám kvásek, to eště svedu a pak z ňé upeču domáci chleba, jednó za čas je toho třeba. Zažit ten pocit z dobryho dila
Měla jsem já galána, špatně se mnou nakládal a dělal ostudu, naštěstí je v čudu. Rád snídal koláče,
Staletý kmen starého stromu, co říct by chtěl? Ty však jdeš domů. Do míst za lesem, kam on nevidí.
Spanilá jízda, v nočním šeru, vše co chceš ti dám, na mou věru! Když v příšeří
- chodím po ulici, mezi liánami lidí nejsi nikde - tam kde bych tě čekala... . snad na nádraží, na starým perónu 5
v prázdný hlavě pochybuju o kvalitách zvířete jak u zpovědi z temnot kde sedím sobě v porotě pohybuju vzpomínkou a chutí být si na blízku mám seznam plný hodnot i osamělých zítřků propásl jsem myšlenky na instantní karmu
. zavřela jsem oči, představila si lodě jak za bouře míří k majáku, naděje- můj pokoj se ponořil do temnoty, stíny kroky a zvuky, není tu už maják
- v asfaltovém tichu, barikáda měst tím vším, prodírá se rezavé světlo podzimu a já pod pláštěm, ukrývám teplo pro tebe - aby nevychladlo, v té digitální prázdnotě
. Zahrada už jen z kamene východ je chladný - Pod kůží doutná oheň... Je tam žena
Sedím sám v roztopené chýši (až moc). A prosím o pomoc. (ne tolik, Děkuji, zkusím to sám!) Jsem rád, že vidím sníh, než roztaje. Tlukot srdce, hukot kamen a mrtvá klávesnice...