... ji má jenom rád, tedy nevím jistě, za ty podlosti a zlosti... možná třebas už ani to ne. Zklamaná důvěra, těžko navrací se zpět. Ale něž k takovým věcem donde, lidé si to přecik mohou říci z očí do očí, narovinu, bez emmocí, v klidu a tak... znovu získat důvěru. Ale to musí č
Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v zemi zdejší ze všech potvor nejpoctivější ? Ona není hvězda to vám někdo lhal. Jen žije v co věří
chtěl bych se rozeběhnout po hladině a náručí svou vlny hnát bez myšlenek které tíží krajinu snů objímat
Paní tma oblíknutá do černých šatů pomalu se ztrácí v dáli jen. Pan den posunul bílou šachovou figurku k matu štětcem začíná měnit tmavý vjem. Barvy začínají proměnu na nebeské paletě
abych nespatřil místa která v kuse hoří neustále zavírám své oči snad tak uteču před pomalu plížícím
Má duše asfaltová tůň řetězy příkazů já jsem ten chybějící článek dva prsty k hlavě a bum dlouho už nevím co je to spánek Všechno se míhá v Doplerových čarách
Po smrti své hříchy sečti pocit pýchy nechej stranou máš-li hlavu vylízanou snaž se z toho vyjít se ctí stojíš před nebeskou branou
Chudí až moc bohatí přespříliš zrána i zvečera je hrdá Ukrajina. Velká v rozloze
. Přišla jsi bez pozvání a připravila mě o mou malou, hnědookou lásku. ŠACH bože, to bolí.. Zemřela mi v náručí, ale věřím, že šťastná.
Dnes ráno, když jsi mně snídal. Bože, já byla tak ... a pak, když jsi mi do třísel touhu nadýchal. Dala bych Ti všechno abys nepřestal. Pálíš mně všude po těle
přichází soumrak rozkvétá stmívání zachytíš náznak marného brouzdání měj slitování
Spatřil jsem vraždu v nepropustné mlze za denního světla vrahovy zkrvavené ruce mluvily do prázdna a já nehnutě stál, opodál kdo odpustí všechny hříchy těm jenž ďábel našeptal že to bůh nás opět využil, znásilnil a obelhal
Jsem na vrcholu vrcholů a pořád lezu nahoru. Snažím se brzdit, ale ďábel mně pošťuchuje. Sedím na obláčku kouře,
Přisedla si vedle dáma v černém nepodívala se nikomu do tváře náhle zavládlo hrobové ticho jen stín se přehnal kolem oltáře nikým nezvána v kráse spalující
Rudnoucí jako Soňa do fronty na Rezervé vstupujeme dnes naposled poprvé. Nikita nás mírní
Bylo jí patnáct let , pětadvacetiletý muž kvítek krásný utrhl, do vázy dal o rozvod svoji ženu požádal. V šestnácti chtěla vlastní byt objevil se čtyřicátník , říkal že
. Mé tělo je světelné. Čárymocné. Přejemné. Vysílá se do okolí.
a vítr tančí nad holou plání čekáš že duše čistá jako padlý sníh najde útočiště tam kde sever volá ze sevření zdí ledových jednou tě nazvou zbabělcem
Uklidnění nepřichází, Věruška mi stále schází, přemýšlím, jak jsme žili, když jsme ještě svoji byli. Životem jsme proplouvali,
Jak vločka sněhová, taji tvým žárem. Sfinga jsem ledová, divným jsme párem. Až žár chlad umoří,
Manželovi zdál se sen, ženou, že byl podveden, paroháčem nechce býti, kašle na takové žití. Provaz kolem krku váže,
- zamkli nás do trezoru a řekli že ven se dostanou jen ti co prolomí kód zvenku
Až budeš chtít soudit moje dnešní žití obuj si mé boty a proplouvej mým mořem. Projdi moji cestu, zasaď moje kvítí, zažij moji bolest, ochutnej mé hoře. Prolévej mé slzy, spadni do mých citů,
Tři roky jste mi pomáhali přežít když plakali i smáli jste se se mnou teď na duši mám nežid a náladu temně temnou O padesátníku byla první
ale já nechci jen tak žít s osudem nejsme si kvit a golgoťák ať se jak chce vzteká na jeho přikázání pomůže deka přikázání má prý právo veta
Chodila jsem jarem, rozkvetlými sady, sbírala lístky okvětní, když rozrušily zdi, duši rozsypala do tvých šlépějí, oči ti zářily v rosných krůpějích, hlas, jak hudba sfér, nad mlhami…
Spatřil ďábla na dně láhve Bourbonu a zpotily se mu dlaně rozjímá o karmě a vině o zalíbení v rudém víně
Na křídlech snů se vznáší přichází ke mně blíž prostupuje mlhavou clonou naplňuje mě světlem vykrojeným z neznámých zátiší
Narodila se se stíny na duši, na srdci šmouhy Na své cestě posbírala seznam hříchů
--- Poslední saké --- Kdo jsi, šeptla jsi tiše Pro tebe, kdysi oporou, dnes jen klišé už jen cizinec v tvojí zemi šeptajíc své přání k hvězdnému nebi