vůbec za nikým v ústech mi rozkvetly sněhové šeříky kohouti nekřičí co tedy zbývá
Ovládám umění Věštění z lejna V Holicích létají Holubů hejna Nejenom létají
KDO VLASTNĚ JSEM ... Kdo vlastně uvnitř sebe Jak to teď cítím ... jsem ... Obyčejnej kluk s citlivým srdcem Kterého všechny křivdy bolí
Každý by jí chtěl, ale sám neví co znamená, jen smutek po ní zbyl, je to láska nevinná.
děvka zaprodaná ač nevzpomene svého pana s každou nocí modlí se
Na světě je krásné, mít někoho ráda, i když to cítím teprve krátce, mít Tě už u sebe by byla teprve paráda to bych se měla jako v pohádce. Moje srdce je samo a právě Tě potkalo,
Lesklý kov u žhavých hýždí, pomalu a vroucně sjíždí. Touží se dotknout, váhá, celý se chvěje. Koutek cuká, ale přesto se směje. Mozek zmaten biblických rozměrů,
Jdouc bulvárem poloprázdným, kde prvorepubliková Škodovka si chátrá, v hlavě zmatek, v duši teskno a srdci ouzko, po mě - nad hrobem se sklánějícím starcem - finančák pátrá, že prý pracovati měl bych ještě několik let.
Drtí mě lis měnim se v sliz dyssim na čem visim život je kompromis. Rozpouští se existence
Když jsem se s tebou loučila, koho jsem toužila přesvědčit? Ze dveří rázně vykročím, v srdci mém zůstane smíření, klid... Jsi pouhý dům...
Jako probuzení po pádu pohlazení, jako první nádech pach krve v zádech. Srdci se uleví,
Na obloze nelze spatřit ani mrak, přesto touha vzlétnout, vznášet se, a tak pocítit volnost, s nebem splynout, sledovat svět a starosti minout.
Nastává období kdy se všechno mění Období barev a temných mraků Které pohled změní Vítr čistý a pouštění draků Kapky deště na listech
Vždy se snažím být co nejjemnější k vločkám, které mi umírají v dlaních. Oplácím ticho tichem
Ve vší všednosti obyčejného dne zahlédne známou postavu. Tak tady končí každodennost pomyslí si v mžiku. Má chuť zakřičet, zvolat - tady jsem! Však duši zahalenou do stařeckých šatů s úsměvem dýky v rukou vraha nenachází odvahu a prchá do skrýše, zhotovené v mokré hlíně svých pře
Na každém břehu Jiná myšlenka létá Dav tleská natčeně Neplatí se komparzu Naděje kreslí duhu
Prostě jít... A VĚŘIT.
košili musím rozepnou má to krásu když dívka ji rozepíná ponořím se pod horký proud a z voňavých vlasů
už několik měsíců se nedokážeš pořádně nadechnout hlína tlačí tě pod hrudí zapomněl jsi, že jsi strom zlomit tě může jenom vítr
Čosi sa vo mne vzpiera kľaknúť na kolená. Srdce mi túžbou zmiera padnúť na kolená. Mocná sila akási
Dát Dát poezii mysl, hloubku a také smysl. Dát poezii cit, a nebát se i hit.
V objatí magickej prírody akoby v lastúre pokoja leží ako skrytá perla v Slovenskom mori, kvet medzi kvetmi Slanicky ostrov umenia ako jediná spomienka zo zatopených obcí
Jsi kamarádka milá stojíš při mě a slyšíš má slova Kamarádka sdílná
Zlatovláska ráno vstala, hned si vlasy rozčesala, není příliš spokojená, marnivá je mladá žena. Žluté vlasy už jí nudí,
V Karibiku, tam jsou hicy větší nežli v Mohelnici. Sparrow s divnou lodí průšvihy tu plodí. Mačo nebo máčo možná,
Ve vaně skořápky Jak bárky na moři Změní se v potápky Až plachty zahoří Od svíček které nám
S nočním jiskřením se vytratím ulpím na lístcích okvětních a dál pláču
Tam v roklinách za letokruhů děsu co vepsali se v život a rozrostli v strom v nočních hodinách
Možná máš teď to těžší než může se zdát přeji nám sílu než výbuchy a nedorozumění v kapičkách rosy jde strach
Když mě manžel naučil se radovat hezký životní příbeh chci znát Chci Tě navěky