Pohřbíval jaro svou libůstkou Hbitě míhal se lukami jak oheň Vždy v pravé poledne mával síťkou Stokrát se hádával s bohem Po večerech přel se i v hostinci
apatie=smrt Krásný 40stupnový den ? Hey no ty ..ano, ty otoč se
Kaštany na zemi a barevné listí, sluníčko na nebi ještě pěkně svítí. Děti ty dělají strašidla z dýně, maminka z jablíček štrůdl jim peče. Krásně je v přírodě když babí je léto,
Houštím deru se. Jsem princem z pohádky? Kdepak, nejsem jím. Pryč s těmi pozlátky. Kraj není šípkový,
Světýlka v očích, s úsměvem na rtech. Třpyt z podobočí, a kouzelný vzdech. I milé slůvko,
Co všechno spřádá svědomí, ve směrech ladu i vzdoru. Tu síť našeho vědomí, pouto, duševních všech sporů. V pocitech mála či mnoha,
Ptáš se proč že nerozumíš tomu zeptej se divoké bouře
Když zírám na Pamelu, při běhu se ladně houpá, o sloup vždy si namelu. Na objem fakt není skoupá. Všude chlapi jak trosky:
Slivovici nemá ráda zato víno miluje vznikla nám tak malá vada čokoládu nabízím sladkostí se podbízím
Už stahují se mračna A lidé hynou To šelma krvelačná Nad Ukrajinou Hoduje
Byl to jeden z mnoha slunných dnů ve stanovém městečku plného veselí něco nelidského číhalo na Dům odborů začátek května postihlo tak další neštěstí které je dodnes opomíjeno a jen pár tuší
Napnutá myšlenka, co dýchá skrz zemi na rtech meduňka, o své výjimečnosti nic neví křídla z máty, duše z pavučiny srdce to pálí, ale bez příčiny hlas jako vítr šimrající koruny stromů
Dva lidé se k sobě vrací Povzbuzeni recyklací Otázkou je má to cenu Prožívat vždy stejnou scénu Dva lidé se k sobě vrací
ráno mečí budík a já mečím s ním svět se tváří vážně ale smrdí jak mokrej sen v kapse drobný
Když se zamyslím, nevím, kde bych začal, můj dík, obdiv, kde bych tohle všechno načal. Nastala doba, kdy vůbec se mi nedaří, však tvoje pomoc, úsměv na tváři mi díky ní zazáří. I když říkáš, že to není moc,
Limuzína jede večerní ulicí černé brýle, doutník, koženou čepici Mafián v ní sedí, jako na trůně přikázal zastavit, kupodivu slušně. Mafián vysedl, ven z limuzíny
Chci tebou vyplnit celou svou duši. Chci vidět tvůj úsměv, co ti tak sluší. Chci uchopit tvou ruku, chci se do tvých očí dívat. Chci probouzet se s tebou,
Já po ulici kráčel, stále mě děsil vlastní stín, zmrzlé tělo své jsem vláčel, už nějakou dobu tíží mě ten splín. Každá osoba co na mne hledí,
Každý den, když usínám, když noc vystřídá den, tak když světlo zhasínám, sním o tobě krásný sen. Že máš mě, a já mám tebe,
Místnost ztichla, a my necháváme se unášet, unášet se na vlnách ticha, a ten pocit, nechává nás vznášet. Teď je náš okamžik,
Až budou v nebi hledat anděla, nezapomeň kde je tvoje místo. Já vím, být jsi tam nechtěla, ale už jdi, brzy pochopíš to Až vrátíš se zpátky ke mně,
Jen nakrátko roztáhnout křídla a nechat svá peříčka slunci na obdiv zas kousek blíž cítit žár jeho paprsků co chtějí mojí kůži popálit
Minuta po minutě utika, ale v dnešní době se každá vterina života počítá. Den za dnem plyne, každý den se dobrý či zlý skutek stane. Včera dál jsi nám ránu pod pas, a dnes zase blbé smejes se na nás. Vzal jsi nám ho, vzal sis ho do nebe... Kde ho snad budou opatrovat Andělé...
Sprcha o ženách a o mužích 29. dubna 2014 v 12:49 | Marie Bernadeta | Věta Žena je jako kytka Ženy milují kytky
Bezútěšnost objala mou duši, všichni mí radoby přátelé drží se za uši. Jak mrtvoly bezduché, němí, slepí, hluší.
Honba za krásou … tou sochou, němou, prostořekou. Honba za okvětním lístkem,
Moře,slova,gesta Věčná cesta Nemajíc cíl Z těch chvil Zůstal pomník,
V malicherném dění v rozlehlé věčnosti přece jen hoří plamen lidské jistoty, pevná opora, kdy všechno
Jen dotek na rozpálené střeše Tiše jak lovec při představě Rozhazuje svá schovaná Slova co tančí na hraně Touží po slávě
Nemůžeš v noci spát a tak hvězdy počítáš. Věřila jsi slovíčkům sladkým jak med záhy se z nich stal jed.