Neznámá hudba, do ucha vklouzla, stvořena potulným umělcem, líc její s pomocí kouzla, zalita stydlivým rumělcem. Víla naslouchá tónům,
Do dlaně uchop květ růže, přivoň si, dotkni se kůže. Bez trní rozkvetlá, jediná,
Slzy kanou po tváři, sleduj, jak se na to zatváří. Pozvedne obočí, ohrne ret. Nebreč. Zvedne se hned. Neutře slzu, neutěší.
Sedím u papíru. ...myslím... mám v hlavě díru. Lžu není to díra, je to kámen kámen,
Sedím tu a nemám klid, však abych splnil jeden slib, a abych pokoj v duši měl já popíšu teď co jsem chtěl. To ještě bylo za dob dávných,
Něco málo chtěl bych znát o dívce s níž bych chtěl hrát hru života, která nekončí jedině až smrt ji ukončí. Vím, že nemám soudit jen zevnějšek
Hra líbivá, rychlá, svištící, když listy obracíš, šumící. Láká mě příběh na další straně, pár řádek objevím, hlavu v dlaně. Co se bude dít dál?
Já měl jsem tě ze všech holek nejvíc rád ale pro tebe byl jsem jen a pouze kamarád všechno bych ti býval dal ale od tebe jsem jen ránu dostal Teď realitu krutou jsem proklel
Kde hledají múzu básníci vlasti? Proč dělí se s námi o strasti i slasti? Nachází pochopení v roztančených řádcích? Já našla pochopení v textových plátcích. Múzou stal ses mi, Ty, básníku.
Do náruče jsem se Ti schoulela, Tvé rty na svých cítila, poslouchala jak říkáš ,,mám Tě rád", avšak vyčkávala, kdy nabere to rychlý spád. Dlouho čekat jsem nemusela,
Dnes v noci zdál se mi krásný sen byl jasný jako je jasný dnešní den Byly jsme v něm já a ty spolu tak šťastní neznaje samoty Seděli jsme v trávě
Dnešek patří jenom tobě, máš ho celý před sebou, a neškleb se na mě v době, kdy s růží stojím před tebou. Tak přeji ze srdce svého,
Každý chce mít někdy víc že je rub a né jen líc láska netrvá jen měsíc že polibků víc než tisíc tvá ústa promění v radost
Na zádech mé tělo leží. Otevírám oči. Zrak se trochu mlží. Hlava se mi točí. Od písku tváře,
Rána za ranou dopadá, na hlavu bolavou. Buší, škrábají, pokoje nedají.
Bráním se. Padám ale dál, dolů. Vrátím se? Proč jsme nemohli být spolu? Tohle období je pomíjivé,
Hlava plná myšlenek. Na bedrech tíha noci. Klidný pouze navenek. Jen sám sobě ku pomoci. Oči plné touhy,
myslím si myslíš si taky , o tom co tady je ,nevěřím nevěříš na zázraky ,už jenom na dotyk na trochu naděje, myslím si myslíš si taky , o tom co tady je , není už na co si hrát , stojíme dlouho u dveří , přišel čas zaklepat.
Duše stíny bloudí srdce žalem blouzní Myslí si že lásku nalezlo a pak ze snu se probralo Zjistilo jaký svět je
Tehdy Bylo to už dávno, když ještě jiný jsem byl. Cítil jsem v sobě prázdno, ale šťastnější život žil. Však nebyl tak prázdný, jen jeho podstatu sháněl jsem. Žít bylo snadný, bylo to jako krásný sen.
Jsem jen duše bez těla, co světem letí. Kdybys mě tehdy viděla. Měl jsem zamlžené hledí. Ted však vím, co chci.
Z rozkazu krále! Zemře! Nesmí žít dále! Přes příliš vysoké ambice, stáli hlavu,
Za dob dávných kdysi žil muž, co jen o své dívce snil. Když ráno vstal a otevřel oči, připadal si jak na kolotoči. Kolo lásky točilo se,
První schůzka a první polibek, zachyt se drápek lásky. Voňavé vlasy, vlahý ret, a v modrých očích celičký svět, jaká jsi lásko asi?
Nevím vůbec proč mám psát, ale nevím taky nač se ptát. Ptát se chci hlavně sebe, jak nezaměřit se na tebe, jak spatřit věci, co mám rád,
V těch dnech, kdy nemohu vidět oči tvé, nemohu otevřít ani ty své. Ve dnech, kdy nemohu vidět ústa tvá, to už prostě nejsem já. O dnech, co bych s tebou chtěl tak být,
Láskou k milé zmírám, mysl před světem uzavírám. Moře slz pro lásku prolévám a beznaděj tím hojně zalévám. Život bez lásky a radosti žiji
Je jedno jakéhokoli je růže zbarvení. Když je darovaná od srdce je to jasné znamení. Je důkazem úcty, touhy, něhy. Nekonečné množtví lásky, co nemá žádné břehy. Růže má svou smyslnost, půvab, krásu.
Vidím je na obloze, mraky, a je mi blaze. Po větru, mířící do dálky,
V Tvých očích, chci sebe spatřit, tělo i duši Ti odkázat, celý Ti patřit. Buď mi Zemí,