Nemůžu pochopit anděla co se snáší znásilnit svou pochybnost když sněží mu do peří
Princezno moje, Zlato, broučku, Za Tebe půjdu do boje, Něco Ti řeknu-ale potichoučku.. Když na Tebe se dívám,
Jen ticho po zdech maluje To asi přízrak krásu volá Ke břehům se vzdaluje Jen čeká když zavolá Napít se,uhasit žízeň
Modrá kůže, modrý ďas, z očí mu jde zvláštní jas. Čerbl jeho jméno je, všechno mu hned z cesty jde. Všechno živé rozmlátí,
...Sny v zablesku Tiše se rozhoří... Krása stiny protne Svou masku Zve do dveří
~~~~~~~ Tak jako ve staré Anglii ráda čaj o páté naliji potom se sedí a popíjí takové sedánky miluji...
Hledal jsem naději,hledal ji dlouze. Našel jsem místo ní hořkosti pouze. Kyselé nemastné blízko mé touze. Nechtěla žádná z nich pomoci z nouze. Novinky blištící z jitra se valí.
Prosila mě jedna paní, ať jí pozvu na snídani, prý mi karty vyloží, uchrání mě paroží. Za pár korun, to je láce,
Pláčeš nad vlastním hrobem.Ve svém smutku si uvězněná.Tvá duše do tiché noci naříká. Pláčeš a přitom by ses
život je nejlepší přítel člověka, drátěná utopie z popela dnů, cestička odnikud přímo do pekla, krásný trilobit v mělkém moři snů... howgh
Nejde mi usnout, srdce mi zpívá píseň smutnou. Kapička rosy visí na křídlech z pavučinky průhedné jako diamant
Potkal jsem tůdle spolužáka: „Zdravím tě Karle!“ zahuláká, jak se prej mám, co žena, děti, kecal by dlouho, čas však letí, než ale zmizel, ještě říká:
Si sluncem co omotá mě nití Paprskem tak
Nejkrásnější je tvůj úsměv jsi takový egoista Když kluky sem tahám snažíš se o poloúsměv nikdo nevěděl co se chystá Takhle dál jít nemůžeme
A já mám prázdný klín Nejsu požehnaná mateřstvím
~~~~~~~~~~~~~~~ Letní slunce hřeje mi tváře TVÁŘE co smutkem zastudí, ZASTUDÍ někdy když vidím lháře LHÁŘE co slibuje a sliby neplní.
Na moři se houpou čluny Plné jsou až k prasknutí Trochu víc se vzedmou vlny Spousta krků k zalknutí Naštěstí však
Vypadá jako anděl, ale ten její ďábel. Tn mě v duši sváděl, tak jsem zvážněl. Nedej na zlý znamení
Jak pole orané a smýkané, úhor, plevel i setá plodina. Také slza vzlyku z oka kane, bohatě tak prostřená hostina. Ten zázraků stůl se svou nabídkou,
Noc je mladá a my s ní růže zvadlá ti k nohám padá
Ne smrtí nekončíme životu patříme vesmírným lůnem dál rosteme
Svět teď nehoří vše je deštěm cítit. Dům mi už neboří slunce začlo svítit. Smutek necpe
Maminko tati zase jste spolu Ať je vám navždy lehounká zem Plamínky svíček uprostřed stolu Dvě prázdné židle pod obrazem Maminko tati zase jste spolu
Padá listí jako z nebe Sníh co lásko za krk zebe A pak stromy s prvním mrazem Obnažené budou rázem Padá listí jako z nebe
Koho to napadlo Dát na zem zrcadlo To které jež Nerozbiješ Po dešti všude
Každý v něco věří Ne vždy je to o bohu Anděl strážný s peřím Křídly brázdí oblohu Každý v něco věří
Je jedno jakéhokoli je růže zbarvení. Když je darovaná od srdce je to jasné znamení. Je důkazem úcty, touhy, něhy. Nekonečné množtví lásky, co nemá žádné břehy. Růže má svou smyslnost, půvab, krásu.
Jsem tu tak ležící na nebe modré hledící nevím co říci ti abych se ti líbil víc a vše jsem schopen dát
Zahlédl anděl na zemi růži - jestlipak voní? Sklonil se k ní - však poranil se o ni. Jak zrádná je krása v nádherném květu. Nechal ji ležet a pokračoval v letu.
Ty mnohocípé krásky, co zbavují nás každé vrásky a když padají z dolů z nebe, mám jedno přání - a to Tebe. Vím, že se to splnit nedá,