Místo Kam se kdo hodí, tam i koření. A také plodí, svá prozření.
Za branou ticha odpověď co lze krájet ti dám odpověď na vše
Visí mi u dveří, a houpe se na něm. Takový maličký, tu zvolil su nájem. A nejspíš tak věří,
Traktor z pole vyráží Na překážku naraží Kopec před ním začíná Výkon hnedle přibývá Traktor značně zrychluje
Ta první, v sladkosti chuti a druhé, k hořkosti nutí. Radosti méně, než jí dost,
V srdci zůstala neopětovaná láska, co plápolá, ale snů se nedotýká V očích bezútěšný tanec slz, hledá cesty a objímá pouhé prázdno Vzpomínky se mísí s touhou a bolestí,
Marie můj vesmíre hudby přátelské Maruško ať do dlaní Ti slétne svítání
kde je můj výraz ve snáři jak se podobám paroží jako ztracená planina ve zpětném zrcátku kde jelení výsosti do sebe naráží na samotném začátku důvěry
. ve stopách tvých ztratil se čas divadlo světa opona spadla
Vidím je na obloze, mraky, a je mi blaze. Po větru, mířící do dálky,
Při pomyšlení že někoho jiného ráda máš mám pocit jako když oheň života mi zhasíná já vím jsem v tom až po uši a smutek mi nesluší má mysl však netuší
To krásné ticho v mlžném oparu jen pár havraních křídel ruší. Procházím mezi hroby pomalu a blízkost chladné smrti tuším. Je to velmi zvláštní pocit.
Život je tak krutý, háže nám pod nohy klacky, pruty a pak osud, to je král, každý se s ním nejednou pral. Ničí naše přání, sny,
Čím víc s tebou mluvím, čím víc tě znám, tím víc tě chci, čím dál radši tě mám. Čím víc tě mám ráda, tím víc cítím bolesti, samé trápení a strach, to je ta role lsti. Čím víc to bolí, tím víc ztrácím duši,
Láska, víra, naděje. Srdce, kotva, kříž. Co k sobě patří tady je A kam to patří, víš. Tři slova z nich jediné
Na lavičce v parku naplánuj svůj život a třeba to vyjde, tak jen tak nestůj, protože nikdy nevíš, kdy to přijde. Venku bylo krásně, ty jsi mi na rameni snila, sledoval jsem Tě, ani nevíš, jak roztomilá jsi byla. Přijdou zásnuby, svatba, děti a život půjde dál,
Tak trapné jak ranní poluce tak příjemné - soulož na louce tak setři milá, sperma z klínu napij se rumu
Loňskej sníh už dávno roztál realita pálí po slunci jde často déšť mraky táhnou z dáli. Začíná se smrákat
Bum, prásk, začala válka, lidé se bouří, touha po smrti je láká…
Když mě život dusí Když mi nedává na vybranou Někdo ustoupit musí A já projdu chodbou temnou Můj život je temnotou
já nemůžu popadnout dech ale on má pořád úsměv na rtech dívá se na mě láskyplným pohledem ale v jeho srdci už my dva nikdy nebudem
já jsem tu sám a čas stojí jsem tu sám, tmou procházím Proč tu semnou teď není? o nic jiného nestojím já jsem tu sám, kde ty vězíš
Bůh srandy ho vyzvedl před vraty, v jeho peugotu se kráska smála, z jejích očí nebyly možné návraty, když afrodita mlhu lásky tkala. Jeho endorfiny bujaře kumulovali,-
Oheň mocný jako slunce, sžírá lesy, louky, sumce, který žije v rybníku, bydlí v starém cedníku. Hasič hasí, nemá šanci,
Proč má z něho tak silné pocity, je to jen člověk, který dýchá, spí, miluje, co její srdce žárem spaluje, myšlenky jsou dobyty. Olupuje jí, ztrácí se v něm,
Já už nechci tvářit se šťastně, mám smutek, starostí nad hlavu, do které nikomu nedovolím nahlédnout. Udržování sociálních vazeb už mám dost, přátelé mi nejsou lhostejní, ale stačí, že sám se sebou snažím se vydržet.
Tak jako sami lidské klamy klamou tak zklamal mě můj vlastní klam
rodiče tančí rozladěni jsou rozděleni muž se domnívá že si vybral ženu žena si však zvolí muže
~~ Zvonečkem „U pohádkové brány“ třikrát zacinkáš potom vezmeš za kliku
°°°°°° V kamení se leskne jiskřící hladina tam kde ta řeka pramenit začíná a potom víc a víc ta voda perlí si a roste do síly a roste do krásy.