Varhany v dohasínajícím dešti hrají v blátivých oratoriích a noty šípků se rozechvějí obliny skal chladivý vítr leští zafoukané polibky se poskrývají
Maj na černých srdcích okovy vlaštovky co na nás zapomněly a prázdná hnízda pod krovy příběh ten sotva dopoví S jarem se touha vytratila
~~~*~*~*~~~ Na staré loďce pluje zná tu mírnou řeku nad hlavou má nebe jen mrak dělá stín,
Proč píšeš básně o ženách, ženy se mě ptají. Mlčím a jen se usmívám, vždyť mou odpověď znají. Proč skládáš verše o dívkách,
Rozbil jsem hodiny čas teče po stěně rozbil jsem žárovku a světlo se dusí kočka mi utekla teď si jdu pro štěně dřív jsem jen chtěl a teď už musím Zbořil jsem krb a mrazem se třesu
Přichází čas deštěm zadumané oblohy. Z šedavých dnů října projasní se nemnohý. Ubývá dnům světla
Nahazuji myšlenky, na pomyslnou udici.. Návnadou jsem si já, mé pod – i vědomí.. Bylo to prý už dávno,
Déšť sjíždí po oknech, vrtule cákanců se vraždí o deštníky. Seděl na barový židli uprostřed barev chlastu
V jedný ruce šroubovák v druhý kalkulačku, vědátor za všechny prachy vymejšlí zas novou hračku. Vynález zkázy
Přišla a dala mi vody napít aby mě vzápětí srazila na kolena má smysl ji v sobě živit či zabít v bolesti co není nikdy zahojená? Na konci každé cesty je prý Řím
Padaly hvězdy padaly střípky vysněné v tmách přání ta mlýnek semele věčností na hvězdný prach Padaly hvězdy padaly
Tichem ocúnů a mokrých stromů tulákem v kraji lesů, vod a strání promáčená vracím se zpátky domů a slzy podzimu tečou po skráních svět se oblékl do županu z mlhy
Nenecháváš mě na pochybách, kdo z nás je zeď a kdo že je hrách, kdo z nás je nůž a kdo je rána, a kdo ta sůl v ní nasypaná. Jenže já,abych ti pravdu řekl,
Ztrácí se úsměv v tomto světě. Nechte ho ,prosím, aspoň dětem, ty mají srdce
Budím se a chladné bílé slunce, slunce s paprsky šedin, jako já a ty, proniká mezi skly. Budím se a střelka času,
Jsem ctnostná, jako panna a nasládlá jak Klášterní tajemství. Jsem čerstvá, jako kapka rosy, padlá z okvětního lístku zrána Jsem někdy radost, někdy kopa bolesti. Jsem rozmarná, jak léto chladné
Mám slabou erekci a silné brýle nejenom na kopci ztrácívám dech. Časté jsou chvíle
Přežila jsi další den školy, máš můj obdiv. Gratuluji. Celou dobu ses dívala do prázdna, ale za to ta perfektní docházka! Nevnímalas ani slovo,
Chtěla bych tě vzít na starou půdu, kde je košík plný drobností z dětství, možná trochu zaprášený, ale vypráví...
Lidé zabíjejí, lidé umírají. Ubližují dětem, slyším je, jak naříkají. Svět je nespravedlivý, stále se někdo dívá do hlavně, ale vždy je čas zachovat se správně.
. Tuhnou mi z toho ramena, taky jsem občas zmatená- co by a kdyby nebyly v rybníce ryby....
Slyšela jsem říkat kohosi, že básničky se dávno nenosí! Prý- škoda času
++ Vidíš, moje milá jak krásné je Labe, naše řeka vzpomínáš tam u té olše, jsi mě prvně zřela
Žiji ve zničeném městě které nikdy neuvidíš na slavném obrazu ne moc hezká ale vím jak být volná stále na cestě Procházím jeho ulicemi tiše jako oheň
Na krku amulet, žádá si ho doba černý vlasy v pramíncích, jak černoška z Toga v nablýskaným kupé, co pádí do ztracena 20 stupňů nad nulou a celkem žádná změna. Dveře se otevřou, vstoupí velkým spěchem
Krásné ráno, vzbudilo mě samo. Ráno vždy posnídám a dešti se vysmívám. Slunce září,
Atomovej výbuch v mozku mý myšlenky trhá, nad krajinou vysvitla nukleární duha. Tužka která dopisuje - nalomená tuha, ve víru chaosu se rozvlnila stuha. Ovinula představu - prkenná a tuhá,
Rodící se na dnech vulkánů kde v temnotách pučí osiřelý květ jako dým z očí dávných šamanů jen ptákům snad bývá na dohled zatím si jen tak zlehka doutná
Chtěla bys mít v hlavě prázdno, vypudit všechny myšlenky o tom, jak sáhla sis na dno. Vzpomínky naliješ do sklinky. Třeba do číše šampusové,
Protékala jsem mezi prsty jako lepivé asfaltové stružky a dopadala na chodník jenom proto abych zacelila kdejakou díru v zemi