Hledám tě v sobě na louce samosprašných květů stín podzimu v jaru čiré silice v jantaru zapouzdřených věků
Až jednou probolím se skrze stěny zurčících fontán tam kde světla hvězd vchází vně do srdeční membrán kde dech vratce klopýtne
Můžeš mít zvuk tisíce hlasů volajících tvé jméno světlo světa které tě oslepí vykoupe v půvabu přesto království padnou
Každý má své sny a přání, každý bolesti se nějak brání. Některý si nechá zadní vrátka, a další to nepříjemné chce vzít zkrátka. Někdo hledá pevnou půdu pod nohama,
čmárám si na papír slova zbytečná tečna nebo netečná tykat nebo dotýkat v rámci svého publika
Zná soucit ledová pláň? a hvězdy soustrastně hvízdají oblohou bez mračen Za co platíme daň?
napsal jsem příběh o jedné dvojici co spolu na terase zasněně poslouchá hlasy zpěvných ptáků
Zakřičte emo a budu šílet vždycky když píšete o žiletce v žíle Zakřičte šikana
Bolestí spoutaná na bílém polštáři zoufalství v očích beznaděj ve tváři V bílých zdí splínu
Slzami v očích srdce mé křičí, že velkou bolest má, která ho ničí. Utíkám daleko, chce se mi křičet, a vítr všude kol začíná fičet. Utíkám, ztrácím dech, znovu se zvedám,
Vteřina času z černých řas vpleť do mých vlasů vůni krás... víš jak voním?
Dotek vánku s tváří jara pohladí mne po duši louka plná krásných vůní mírné vlnky modrých tůní modrý kvítek co se sluní
Tucty růží dá mi, pod oknem s prstýnkem zazpívá,
Já Tobě, chci dát víc. Ty do kola, že nechceš nic. Já Tobě,
Řítíš se dálnicí kolem svodidel co i tmě lžou a marně doufáš, že tě někam zavedou pak objeví se ona a ty už někde uvnitř cítíš že bez mrknutí oka lapila tě do svých sítí
Očima beze slov hladit pod sebou krajinu a divoce větve dvou jabloní proplétat, když z jejich korun ptáci křikem poplašení uletěli. Prsty po listech slepě hledat, co metronom vyťukává
Co je to za pocit? Proč mrazí mně? Otevřu oči ... krokodýl čumí ze skříně. Není to divné, ty sny, ty pocity? Né, já žiju v Havířov city. Uprostřed náměstí kyvadlo
Zastavil se proud času, pokud připustím, že nějaký je. Vnímám jen jazz v pozadí, jeho chaotickou krásu, jak se line prostorem.
Na březích jezera mezi kořeny zapomnění kde v gondolách času na špičkách ticho vrávorá když tma v liniích ozvěn
Chtěla jsem stoupat výš tak vysoko jak jen člověk může aby i vzdálené sny si mohl vzít místo toho kráčím půlnoční cestou k rozpadlým branám
. Teď už půjdu pomalu abych nepřešel tišiny tvých tůní a horkou dlaní
Jednou půjdu tam, kam se všichni bojí, nahoru k výšinám, kde se rány hojí. Ale než nastane onen čas,
"Mám Tě rád!"
. Říkala: ,,Pere mě prána líže mě míza jsem celým světem!
Dnes žádné šaty. jen má holá kůže. Tetování a jizvy. Mé válečné šrámy. Za uchem papírová růže. Svět, rozdělený do fraktál, nemá žádné rámy. Ruce vztažené k obloze tak nesnesitelně dlouho.
poledním přístavem písničky pěnkaví písečným přesypům pergolu postaví pár plavých pramenů
V tanečním rytmu myšlenky se vznáší, zatrhnuté datum v kalendáři, slavný den lásky naší. Kdy řekl jsi, abych Tvoje byla,
Kdysi bych dala všechno co mám za tvůj úsměv, za letmé pohlazení ten slovutný babylonský pyšný chrám co rostl do nebes, už náhle není... Do chimér strachu nadobro se skryl
Napíši jednou verše krásné jenž v nekonečnu ztrácí se, o dívce jedné, oči jasné a vzpomínka vrací se. Tu dívku já spatřil kdysi
Kde domov můj..................Ve městě žít kde domov můj..................ve městě žít voda hučí po lučinách..........metro hučí tunelama bory šumí po skalinách........tramvaj cinká podjezdama v sadě skví se jara květ ......nad mostem hrad ped ním jez