V jednom teplém letním ránu do školy zas jdu. Přehrávám si v hlavě scénu ze dnešního snu. V němž jsem byla s krásným klukem
Život se motá v dlouhých kruzích Temných kruzích Kam ty kruhy vedou Těžko ty tušíš Ty pouze slyšíš
Noc a klid a měsíční svit, tu nevidím a neslyším, číhám na oběť a v duši klid, možné rizika však přehlížím.
Brzy, brzy, brzy již! Do temných hlubin odletíš Tam obejmou tě slizké stvůry Co spadly sem odkudsi shůry Brzy, brzy, brzy snad
do prostoru a času vydána na pospas hledaje spásu v nočních hodinách
Za bezesného kuropění kouká mi měsíc do pokoje. Utekla jsi mi, lásko moje, tam, odkud návrat možný není. Převaluju se na posteli
Děsivý a vraždící plíží se ulicí zničený pohromou stravován temnotou Pohled má ohnivý
Oči se mi klíží, noční můra ve dveřích, čeká na svou chvíli, až vstoupí do snů mých. Pane Bože,
Dostáva silu, život jej sa kráti, v opojení liehu, zo žiletkou sa kamaráti. Podrezať si tepny,
Za oknem ňáká divná tvář, říká mi, pojď k nám, bratře, co mě opravdu zaráží, bydlím v devátém patře. *
Tmavý pokoj , dopadá jen světlo zvenčí, tam svítí chodcům lampa. Jsem zalezlý pod peřinou a bojím se. Ach ta hanba! Z černých koutů vylézají potvory,
Ač se kolem sebe dívám Slušných lidí nepřibývá Naopak jsme v pěkné kaši Stali se z nich světloplaši Copak k tomu jenom říct
Když jsem ještě malý byl, táta mě každý den bil. Když už jsem byl trochu starší, to už na mě pouze křičí. Jednou jsem to nevydržel,
Hej kdo tam - černý přízrak. Silueta temná, tiše ve mě nahlíží, tak jako smrt jemná, moji duši přehlíží. Hej kdo tam - černý přízrak.
Stojím, zírám, zradil mě vlastní dech, Trpím, vzpomínám, obraz míjící se v dnech, Upírám oči slepě po šedo-prázných zdech, Po chvilce sjíždím po iluzích a snech. Kroužím, padám, točím se po věčných spirálách,
~~~~~~~~ Na konci ulice stojí starý dům a jak se povídá dům patří strašidlům
I. Už jako nemluvně, kdy se sápal pro matčin prs, rád trápil zvířata, zaživa z nich stahoval srst.
Ó velký,ó mocný,ó sladký, věnčený zlatými pozlátky. Přemocný Mamone náš, vzhlížíme my k Tobě nicotní, že nám též dáš.
Zvony zvoní, v kostele kadidlo voní. Noční tvorové nemohou blíž, tíží je ten kříž. Ďábelská noc začíná,
Život není zebra i když se ti to nezdá přestože barevný se nám zdá pruhy tam nemívá Ani ty ani já na tom nic nezmění náš úděl je, že každý pomalu stárneme
Zvláštní ticho křičí do kraje. Jen šumí stromy, již ptáků sbor nehraje. Tu parkem z práce
Těžké mlhy z blat se valí, pachy vřesu , rozum kalí. Divné zvuky, pláč i smích zaznívají v nocí zlých. Za rozbřesku v šeru svitu
Hrejem si ruku nad sviečkou, snáď mi povie niečo potrebné, veštecká guľa zarastená kmeňom. dozviem sa veci dvôverné. Čítam si čiary z rúk,
Hřbitov velký se rozprostírá a živé tu nevítá,je to místo nebohý, všude vládnou mrtvoly. Mrtví tu vládnou živým,přej si nebýt jinným,jinným co doposud jsi,
Pojď ke mě blíž, světlo možná už nespatříš. Uspokojit mé choutky, rovná se probodnutím jedné loutky. Prsty mi lehce chvějí,
Slyším jeho hlas, je to on, rozechvěl všechny i kostelní zvon. Prochází se hřbitovem, co stal se jeho domovem. Vede po papíře ruku mou,
| Iveta Horecká | Lyrika Zamilovaný jezdec Oblázková cesta vedla tudy z města Vůkol voněl z růží les
zas si na něj stěžovala v pokoji u vína a oliv, teď ještě intenzivněji než předtím.
vrženo do kouta ztemnělé klece spoutáno v bídě mrazivých rán rozkvetlo v marný pláč sténavé duše domove?
Nad zlatým mořem slunce bdělo, bez kapky vody vyschlá poušť, jen žár spaluje mé tělo, všude kolem jenom souš. Ze všech sil bych dál jít chtěl,