Duchové a nemrtví, z hrobu vylézají, prochází se po městě, a záhadně se usmívají. Čarodějky samo sebou,
Z podporou svou přijímám krev v hlavě stěž projímám za úlohu dám jsi udšlat z ní klasy To kur týž krev si podmaníc
Na jednom stole dítě leží,a na tom stole dýchá jen stěží.Trhá přikrývky jako by měl nemoc kopá nohama,není pro něj pomoc.A nyní krví zajíká se,a několik postav kolem něj motá se.Ticho nastalo venku děsivě lije,dítě se probouzí s očima Zmije.
A ježibaba , na tvou kůži už se třese! "co tu sedíš zmoklý v lese? Pojď,dám ti skvělé koření,na nachlazení... A už si nůž svůj brousí.....
Jednou v noci při úplňku, zdál se mi sen malou chvilku. V tom snu jsem byl v temném lese, vlčí instinkt se mnou třese. Po pěšině kdosi kráčí,
Slunce v západu krvácí do šera tak jako dnes zítra i včera
Řídký sobotní podvečer a slova jak šípy s jedem to co příjde vím předem jak blesk jsem tupě sveden na cestu do tmy, do šera
S prstem na předposlední stránce vpíjím přízraky pastýřů /pod nově zplozeným nebem/ své věštby naplňují. Zlomený, žíznivý
Maloměsto v dáli stojí, bez problémů rány hojí. Avšak vždycky po setmění, ulice se zlouny plní. Jednou ráno, po noci,
Upír zabil milou mou. Pozvednu zbraň stříbrnou. Vyrážím k zámku s nabytou kuší. Upír však mou zradu tuší. Ze zámku odlétají vrány.
Jen stíny noci kroky mé provází v krůpějích krve svůj život nacházím. Oči mé září jak uhlíky žhavé podobný v mnohém jsem šelmě dravé. Každý tvor živý strachy hned znejistí,
Jen hříchem který tíží mé ztmavlé svědomí jen mé prohřešky o kterých
Ulicí tmavou ,kde světla červená se matně odrážejí, na dlažbě lesklé po dešti. Šel chodec v dlouhém plášti s kloboukem černým,
tak svá děj se odehrává krvavý byl si moc zvědavý vnímá krve
V písku za sebou taháš svůj karmínový plášť ČERVENÁ KARKULKA PODSVĚTÍ o které si povídají dospělí když děti jdou dávno spát
Koně žerou psy. Maso-psožraví oři. Netvoři, půda během hoří. Hřívy vlají,
Probudil mne výkřik do noci, rozerval ticho kolem, tmě přivykají vyděšené oči, stojím na srázu holém. Stojím tu zpocený,
Miluju, když je krev ještě teplá. Když krásná dívka nevinná, z mdloby ještě šeptá. Když slyším tvoje prosby,
zrozená z temnoty a jen v ní působíš je ke tvému růstu potřebná… skryta co nejhlouběji ve studnici která je sama o sobě bezcenná…
Šedá krysa - chléb jak mech to je velká hostina vody málo a sípavý dech sláma jako peřina. Šílenství - on čeká na trest
Hlubiny Země se otřásaly, v magmatu se žhavé kovy chvěly, trhliny v ledovcích pukaly, tály a ze dna moří hromy zaduněly. Zazněly zvony hlubokým hlasem,
Černá poušť svíjí se v dálce, havranů houf směje se vratce. Z výšin se smáli a mrtvé uctívali, jen jeden byl jiný, toho však neuznali. Černý měl zobák, peří jak sníh,
Do ticha noci za svitu Měsíce nese se do dáli zvuků směsice Rachot kol a dusot koňských kopyt Tajemný hrad byl exorcisty dobyt Temný kočár, kůň i kočí
Mega pixelovým vzduchem virtuální reality prokreslenou krajinou probíhají giga bity. Virtuálním deštěm dat
Jede sama autem svým, jede někam za štěstím. Což náhle se nestane, autu dojde palivo. Uprostřed tmavého lesa,
~Na tom starém~ ~~~~~~ Na tom starém hradě černá paní straší v noci vidět není
Tvá krev začíná vřít Už zase zlobí děti Ruka chce udeřit Počítáš do deseti A pak
Přichází s vyrovnaným pohledem s ladností gazely vytahuje kaučukovou jógamatku z obalu rozkládá ji švihem obchodníka s perskými koberci
Když mě nebylo ještě osmnáct loudal se mě ten čas chtěla jsem rychle dospělá být, co nejdřív do světa vyrazit Když dvacetiny mám na třicátníky se divně dívám. Zdají se již staří být ,neměli by na zábavu již chodit Když třicetiny zde jsou tak snad padesátníci do důchodu půjdou
Moře, stále volá duši mou, jak vlny dravou a nespoutanou. Volá její temnou stranu, svádí mě na ostrou hranu.