Už se smráká, hlava bolí. Havran kráká v holém poli. Z okolních děr
Louskni prsty a uslyšíš ořech v jádru tma lapá po dechu. Zima je ohlodaný pes a ticho co zbylo po kostech slov
Moje milá Marie, svůdná je jak lilie, krásnější než růžička, z pomněnek má očička. Ač jsi krása veliká,
Já té karantény se bálo, že plán můj týdenní zhatí. Dnes je poslední školní ráno, oni stáli při mně Andělé svatí? Na celý dlouhý týden,
Nikdo z vás mě nezná, nevíte, že planu, nikdo z vás mě nezná, nevíte kdo jsem. Nevíte, že mám i rozžhavenou stranu, že vás tajně pálím, vlastním plamenem. Jen já vidím vaše popálené tváře,
Po tvářích ti kanou slzy Vyplavují sůl z tvých ran Nebude to vůbec brzy Spoustu nocí mnoho rán Po tvářích ti kanou slzy
Prší průhledné kapky radostí zvláštní tančí Se slzami v očích
Rozhodla jsem se vstát tvého žití se bát a jako můza políbila mě hrůza a tak jsem tě
V nelehkých dobách Těžké být hrdinou Když už jsi nadobro Svázaný s rodinou Ptáš se mě Boha
Byl první květem, Po létě knám přijde podzim První máj, Padá listí ze stromů, Na louce byl květin ráj, Terezko Lindo Honzíku, sněženka,fialka,petrklíč, Běžte za kamna domů. Bílá zima už je pryč. Končím svojí básničku,
Když podívám se z okna ven, zjistím, jak krásný je den. Dnešek je změnou velkou pro celý svět, je to asi jako když se v Berlíně bořila zeď. A víte všichni proč? Co se stalo?
Ze vzpomínek povstal čas,ten starý poustevník žijící v nás který se živí našimi životy a přivlastnuje si naše dny-pomalu.Slzy tekou v tepu srdce,pokaždé když přestane být zas jen čas a vzpomínky dokáží vzkřísit jak živá voda.V našich srdcích dožadují se opětovného vzkříšení aby m
Ač jsem to nikdy nevyslovil je něco co ti vážně chci Náhle si už neporoučím víc neumím své city skrýt Kdysi, je to dlouhá doba
Táta koupil saně, dlouho šetřil na ně. Začal venku padat sníh, pojedeme na saních. S holkama jsem saně vzala,
Někdy je jedno kolik lásce dáš, zda jen srdce půl, nebo si žádné nenecháš. Nezáleží na tom, kolikrát rozjasníš její tvář,
,,...hříšný křehký všudypřítomný strach obsažen všude jako prach doprovází každý nádech i výdech V očích slzy-ptám se- kde je ten co ho to mrzí?
Až jednou stanu v ráji tam, u trůnu, až tam, kam došel můj Pán, tou cestou úzkou, dlouhou a přetěžkou, …pak zmáčknu dnes, tu mého srdce neposlušnou strunu,
Potulná matka všech poutníků a poutnic obejme své přívržence do svého cudného klína a dusí a dusí...
Mysl zastřena mlhou, ráno jako noc. Mé city ještě mohou, Milovati moc.. Mé králoství stínů,
V jemném saténu lesního mechu s mapou lišejníků nad hlavou naslouchám tvému dechu, stávám se nedočkavou. Vzlínání letního vzduchu
Štěstíčko z šafránu mít tě tak po ránu, raději po celý den jak tě plný byl celý můj sen. Štéstíčko velké
Jen jednomu chlapci chtěla bych svou lásku dát Jen jednoho chlapce chci milovat jen jednomu chci své srdce dát Jen pro jednoho chci žít a umírat a to pro tebe. ..
Právě teď seběhl se dav jako supů hlouček Vyjeveně zírajíc jak v rozpacích klouček Zírajíc na nevšední, nehraný divadlo Odráží to znovu ono vyleštěný zrcadlo Domy jsou prázdný a zůstaly opuštěný
Svázaná si připadáš? cítím to za tebe? jak ztrápeně v mých očích vypadáš, myslela jsem více na sebe? že by se mi zdálo vše jinné,
~~~~ To vám byla jedna bílá vločka sněhu roztomilá chtěla se jen proletět a tak vidět celý svět.
Mrzutá jest nálada má pro ten dnešní den, otevřela jsem oči a pochopila, že je to jen sen. A tak se obléknu, sednu na vlak a pojedu vstříc osudu, možná s nadějí, možná s pocitem, že sen nikdy není jenom sen, vše je dokonalý plán, vkrádající se do spánku,
Před tebou tu stojím, Nohy se mi třesou. Hrozně moc se bojím, Jak mé city to snesou. Co je to vlastně láska se tě ptám,
Hrobové ticho Rusové střílí štěstí nám pláchlo v nesprávnou chvíli
Venujú ho ako dar k zrodu žitia, na oltár... odpustenie, vďak vyvolá, keď je chvíľa smutná, zlá. Vyjadrí úctu, lásku,
Oči vymalované ze slov poezie oceánový poetismus schován uvnitř orchideje. Tvář odhalena studem a cudností alegorie úsměvu dál plyne s hrdostí. Duše stává se dialogem očí