Ležím mrtvá v poli s levandulí smrt rány zhojí
Viděla jsem tvoji tvář v odlescích oblačných remízků a Luna zbloudilá na řasách zanechala otisk svých střevíců. Mezitím co hvězdný třpyt snášel
Kam poděla se slova která u srdce mne hřála byla plná poznávání, víry a teď jen ticho, prázdnota Kam poděl se ten humor
S myslí nedospělého dítěte. V těle adrenalin raněného zvířete. Jde nocí, tmou. Kapsy má prázdné, duši vyhaslou. -Strach je silnější než láska-
Je konec ... v telefonu klaplo a mlčí. Mlčí, ale v tónu umrlčím. Tak už nejsi, to nemůže být pravda! Srdce moje ... kde jsi? Už není bolest, žádné trápení.
. Usadila ses Tíživě a věrně poléháš ve hlase jímž nezníš ale doléháš
Jsi jako příběh odnikud a na nohách nosíš tkaničky toulajících se poutníků míjíš mě v koncích a počátcích když den po dni kolem zapomenutých
Koupím trochu lásky hlavně aby byla v dobrém stavu může být i z druhé ruky se záručním listem bez lepící pásky
Dva blíženci ve znamení štíra pod povrchem tepe magnetická síla z podzimních větrů spletené vlasy a z duhy listí smysl pro horší časy v podzimních plískanicích
někdy jsou večery deštiví milenci básníci důvěry slzící spiklenci někdy jsou večery
Zaveď mě do hlubokých lesů kde ani laně nemají vyšlapanou stezku vetkni zrnka mého zajatého já tam, kde tma pospává a světlo začíná kde mech ve stoncích kapradin
V závětří ticha spí rudé plameny ozvěna je vlídně kolíbá Čas oheň dmýchá
Splněný sen již mám doma, papírovou hromádku tvoří slova.. Má čtyři strany a podpis Wčelka, ano správně je to má první knížka.. Zvu Vás všechny na její křest,
Dneska to skončíme už nastal čas do postele spolu ještě si skočíme ale půlnoc ta zlomí ti vaz.
Neplač můj snílku bláhový pro dávno odvátá slova pro touhy prázdných rán neplač a začni psát znova Ty nemáš vůbec zdání
. Když lehnu si do něj a nechám se nést srdce mé vybere jedinou z cest.
proč má depka barvu ne nepodobnou lvům když ve hře na slepou bábu si obouvám zítřky a stejně myslím na včerejší bolest
° Ani slunce pořád nehřeje a v klidných tocích občas peřeje.
V přiléhavosti přání zrcadli se rozčeřeně myšlenkám milimetry svéhlavosti tanči v dešti Cítění
Na místě kde člověk mávnutím dlaně změní se v číslo zbavené veškeré lidskosti za branou odkud není návratu a smrt stala se jedinou z jistot
Nad krajem, kde bývala jen tma, sníh a vichřice, Slunce bojácně vykouklo, pak přestalo se bát, vzalo si, co mu kdysi patřilo a nastavilo své líce a všechno živé začalo se s láskou hřát. Jak rovná hladina tekutého zrcadla uprostřed borových lesů,
Mlčení Do hladových úst toužících po lásce skrývám krví rozervané kousky vět myšlenky jako spící rybářské vlasce tančí po hladině svůj smutný menuet...
Jsi ze všech náhod jistý cíl, v rašeliništích pevný jíl, jsi brzda u mých přemetů, dráha posledních doletů. Jsi oáza v saharských dunách,
Koupu se ve vodopádu tvých myšlenek a dýchám ozón mezi kapkami... Nechám je hladivě
Tak Vám přeji modráskové prožít vánoce hodně snové. Nový rok se také slaví, přeji štěstí, pohodu, stálé zdraví a žádnou nehodu.
Smím prosit? Že by z velké dálky zazněla slova vysněná? Ne...to tvůj dotek letmý, krátký,
Moje zuby, pohroma huby, čistila bych je i z nudy.. Kameny prý na sto let, snědla jsem už za třicet. . U zubaře sedím zase,
Krůpěje dnes líně pleskají o střechy deštěm den se začal zima do předsíně vkradla své vzdechy
Jen nerada tě nechávám jít, vzduchoplavebníku, jenž mizíš z obzoru vypitých křivd; snad navždy zůstaneš
Když stromy se zalesknou jako průsvitné křišťály oblaka vysypou z ošatky třpyt ospalých jiter les k nohám vládkyním zimy skloní bělavé portály aby sny z vloček a motýlích křídel k zemi spadaly až Luny svit nabídne rámě co by tajemný ctitel