Hraješ si se mnou jako kočka s myší ty kočka krásná - o tom žádná bílá jak miska porcelánová křehká jak letní obloha... Však já ne myš - slon v porcelánu...
V zatuchlé bažině príští pramen živé vody beztak v rajské zahradě zčervivělé mají plody. Tobogán do pekel - rozbity do nebe schody,
Noc má hebkost hada na rozcestí ospalého hříchu do rulety před svítáním hodit všechno nebo nic na dně prázdné lahve nejistota rozpustila pýchu utajená přání ozvěnami zanikají v tichu které plyne jako řeka z opuštěných zpovědnic.
to teda někdá su (pro Pražíky a outlocity "jsem" ;) - a přitom, chtěl bych mít to štěstí vidět ty věci co kolikrát vůbec nevidím. Problém bude v tom, že jak stárnu a měl bych víc a líp vnímat, zasejc víc zapomínám a taky blbě vidím, takže se to stejně nakonec v tý hlavě nějak ztr
A jednou se probudím zas budu ležet vedle ní tak vezmu ji za ruku po vlasech pohladím... A ústa ji povědí
Loučím se, přátelé moji. Konec s omluvami a omlouváním. Díky za Vaše slova, která si vysoko cením. Tahle síť, stejně Nás už navždy spojí. Jsem tak vysoko.
Kdo ví, co zítra bude, třeba, rozzáří se úsměvy lidí všude. Kdo ví, co se zítra stane, notak,
* Chtěl bych číst verš tak lehký že rozechvěje osikový list Verš vonící po dešti
*** Přemýšlím, co teď zrovna asi děláš. Určitě ještě spíš a dýcháš vůni její kůže, Zatímco já si tajně přehrávám
On a Ona Spolu a zase Seplá spona v mezičase odporu
. Srdce je ve mě ve středu možná už trochu dovedu ho cítit
V chladném kostele usedne za píšťaly varhaní položí vrásčité ruce na klávesy
O lásce můžu psát jako žena (v ženském rodu) středním i jako zvíře případně trhat tě slovy na kusy
Jó - byl to hrdina co unes každý slovo a necukal se ani když bylo toho mnoho Jó - byl to prej rek
Pražský dav kráčí ulicí a nic po tobě nechce. Prochází okolo postavy civící ten dav to nesere a nic ti necpe. Ten dav si kráčí a nic mu nevadí
Než vyplul jsem z lůna jak pramen z horké Země svědkem je mi luna, já byl jen čisté sémě Vždyť,
Jen pár zápisků v deníku nechala v uzamčeném šuplíku když tak náhle zmizela neexistující, ztracená... a já pojednou cítil zvláštní klid
Nepřepínejte, zůstaňte naladěni na frekvenci 666 Paranoia. Vysíláme ... podle potřeby. Někdy se mi zdá, že cítím jak mé srdce kamení. Jak se zatvrzuje ... než přijde čas oblevy.
Sluneční vítr mne pohladil po tváři stojím tu v údivu nad ránem lednovým červánky ohnivé oblohu prozáří to co mi šeptají nikomu nepovím Malíři šílení po vínu bujaří
V bledém objetí měsíčního svitu zkoušíme uchopit prostor mezi námi a polibky osudu zadřené do kůže tonou ve vzpomínkách pod proudy neustávajícího deště osamění
Co víc si přát než znovu mít svých jedenáct každé ráno do školy na osmou s úsměvem jít sedět v lavici a z okna koukat se a snít kam odpoledne s kamarády budu moct vyrazit a blbnout v parku dokud nebude tma tmoucí.
Mramorové ticho pohltí dech na kříži v příšeří sní Kristus vleže na zádech
. Labyrintem duše své pomalu se proplétám černou perlu střídám s bílou na vlnu je navlékám.
Vystřílela jsem všechny náboje už mě opouštějí poslední síly bloudím nekonečným vesmírem všude kolem jenom černé díry po tenkém ledě tančí vodní víly
Jsi poušť, která mě spaluje i válec, co po mě vybruje. Jsi džungle,
Praho ty děvko zaprodaná ty poplatná všem kdo dají víc a přeci mám tě ráda
Někdy se dívám do zrcadel a nevím kdo vlastně jsem vidím obrysy každého koho znám pod mou kůží pohřbené mám tisíce podob a jméno pouze jediné
° Noční ptáci na pohřeb se slétli. Den umírá a ztrácí sovími světly peří sněžných hus. Lačná tma,
. Nakolik uchopuji život natolik obdivuji muže
V sladkém polospánku letím nad mořem spolu s racky hájíme šíje sněžných ker tanec paprsků na jehličkách ledu rozbouří příboj touhy vesmírem. Vrácena v rose probouzí vůni květů