Strašidlo se vám chce ženit, ale nemá nevěstu. Protože chce život změnit, tak se vydá na cestu. Kde však sehnat vhodnou družku,
Rozviň se, proviň se. Vášnivě, snivě, lákavě, ohnivě. Podlehni vjemu,
Ve vzduchu opět víří bělostné střípky nostalgie, dlouho očekávané, přesto bolestné. A města pod hromadou smrti,
Jak pilný čmelák sbírám z květu sladký nektar lásky, jak kolibřík v letu tahám za provázky.
Neexistuje osoba, kterou bych miloval víc jak svou mámu. A i když
Pozval si mě na burčák, ví to celá ulice, já se načesala, nalíčila, čekala tě přesně v pět. Když si přišel, o půl sedmé,
Jaro,léto,podzim,zima tato období jsou prima! Na jaře kvetou květy a Američané překonávají v baseballu mety. V létě hřeje nás slunce do tváří,
Vždycky jsem byla sama, ty jediná jsi vždy při mě stála, všechny špatné chvíle zahnala, a jediná mě opravdu milovala. Nejcennější pro mě je tvůj úsměv na tváři,
Strašák a sněhulák ~~~ Starý má kabát a boty děravý roztrhaný kalhoty a od dědy klobouk filcový
Žil by jeden starý král, mocnému království on panoval. Ačkoliv bohatý byl a čilý jako rybička, v jeho velkém království stala se jednou chybička. To přišel k němu posel špatných zpráv,
Máma ta je hezoučká uváří nám napeče Tak jí pojďme děkovat a ne ji litovat. Táta ten má hodně síli
Šli jsme my tři, jedna sestra a dva bratři. Sedli jsme si a kalíme. O beton si prdel hladíme. Jeden lok střídá druhej, za chvíli budu asi tuhej. Máme tu i sestřičku, za chvilku budem na sračku. Cigára nám dochází a kocovina přichází.
Černá noc,pouliční lampy nesvítí mé srdce jen tobě patří-ti Tvé oči i ve tmě zářivě svítí já se zapletl do tvých nití Tvé vlásky hebké nadotek
Nevím o čem psát, došli mi totiž nápady, ale zřejmě to bude tím, že střídám nalady. Myslím totiž na Tebe a na Tví krásný oči, a v tu chvíli mi srdce smutkem poskočí, protože tu nikde nejsi a já jsem sám
Bolest srdce jak z raněného stromu příští. Já ti chtěla říkat mámo! Jenže ty si řelka vystup! na stanici příští... Lásku ti nedám, chleba taky ne!
Otáčím se k tobě jako slunečnice za sluncem protože jedině ty jsi mým vysněným snem tak jako by bylo sluničko bez nebe tak já se citím bez tebe chybíš mi stále,čim dál víc
V Tvé dlaně oblečena perlami rozkoše smáčena ležíc po Tvém boku s číší lahodného moku jež vysaješ až do dna
Sluníčko svítí, voní luční kvítí a ona jde pomalými kroky,ladně přitom houpá svými boky. Sluníčko hřeje, teplo nám přeje a ona se z povzdálí pomalu sem valí. Sluníčko se směje, ptáček na stromě pěje
Znáš to, když ráno venku zpívají ptáci A ze srdce něco se ti ztrácí Znáš to, když ráno nadechneš se z plných plic, ale necítíš vůbec nic? Ten pocit, když musel jsi moji ruku už pustit a citů se zas na čas zprostit Ten pocit, když poslední pohled jsi mi daroval, a pak už zase jsi
Jsi jako déšť, co po tváři chladí… Jsi jako vánek co po vlasech hladí….. Jsi jako bouře
Stýská se mi po tobě, nevíš jak moc a ani vědět nemůžeš. Jsi pryč. Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo; navzájem si ublížit a aby všechno bylo pryč.
Když srdce chmury obklopí když dýka smutku se do něj zaboří Tak tu budeš ty aby si je rozvála tu dýku z něj vytáhla Když mysl teplota souží
Miluji tě pro tvůj hlas, toužím ho slyšet zas a zas. Miluji pro jiskru v očích tvých, když zrcadlím se ti já v nich. Miluji tvé doteky a touhy,
Chci Tě krájet Chci Tě svléci Chci Tě válet Chci Tě péci Chci Tě jísti
Proč jsou navždy jen některá přátelství, když dobrý přítel je tak veliké vítězství? Proč kvůli novým ta stará mohou končit, ikdyž se jeden třeba nechce loučit? Proč jen pouhé vzpomínky zůstávají,
Nejprve se políbili, pak se spolu položili, splynuli v dlouhém obětí, poprvé, podruhé, potřetí. Zem se přitom otáčela,
Musím ti říct Moniko, vážně jsi mě dostala, máš nádherné plné rty a co teprve tvá postava! Dokázal bych hladit věky
Kouzelnou moc má každičká růže. I když je křehká, velmi mnoho zmůže. Těm kdo si k ní přivoní ledy v srdcích prolomí. Kouzelnou moc má každičká růže.
Začátky jsou bílé, jako nevinnost, jako školní křída, jako čerstvě padlý sníh, andělů hebká křídla... pak do růžové přechází - svítání i soumrak s červánky, okvětní plátky mezi stehny do purpuru lehce jdou
Šel světem jeden malý človíček, byl šťastný, bylo mu dobře, jednou však zakopl, zlomil si malíček, držku si rozbil a kolínko odřel.