Slzy jako hrachy, obavy, co střídají strachy. Smutek se vloudil tiše a teď v mé hlavě píše. Myšlenky černé, jako noc,
* * Mít křídla jako tažní ptáci, co se sluncem se nazpět vrací, mávnout křídly, když život nehřeje.
...spadnou víčka zhasne svíčka slzy nebo knot, s rakví pěšky pod macešky
____ Včera jsem si uvědomil, že čárku života nemáš jen na ruce. ____
Když projdeš loukou za poledne, třpytivá krása oči zvedne, večer se mléčně zamračí, sype ledové bodláčí... Je každá jiná, bílá vločka!
Seděl jsem sám a sám jsem pil jako kdysi básník v Číně čelo jsem ale nevraštil nebývá v žití příliš chvil kdy vosk času hoří líně
Na šíji bělostné chvějí se krůpěje zajaté do smyček času kolik již zbloudilo šlépějí pod pláštěm temnoty do prašných cest tajemství věčnosti za mlhou soumraku nenajde ve smrti spásu jen okamžik podlehnout vábení z nějž line se šelest tvých hlasů až u bran podsvětí z červánků rubí
Srdce mi visí na aortě otevřená rána je to jen orgán říkám si musím bejt drsná
když písmena v agónii smutně nahá opouští pero, slova přimrzají k papíru a bolestí řvou tak mlčky až inkoustem vibruje husí kůže
patříme přece ke stejné řece ke stejné krvi jedno kdo prvý přebrodil vodu
Prodávám citové jmění stíny duševního majetku "za třicet zlatých" zní v dovětku Smrt má vždycky na zaplacení! Hlad po Lásce, sedí v kuchyni
Převažuji hřích a odpuštění, mám pocit, že lítám. spolkla jsem svou pravdu (teď škytám). Pozoruji slunce přes červený bonbón,
v korunách dávných časů kdy ze studánek mohlo se pít a kadeře říkalo se vlasům romance mnohé uměla popálit z bolesti náš svět se zrodil
Všichni život opěvují, co je na něm tak krásné? Otázky se objevují: Je to opravdu úžasné? Vždyť to samé je žití a umírání.
Ahoj, jak se máš? Já nemůžu říct ... Snad něco vyděláš, nechceš se sebe zříct. A zdolala jsi už ten kopec?
Ptačí rapsodie Jen co se měsíc nadobro skryl do cárů ještě spícího svítání sluneční kotouč Zemi rudě ozářil paprsky rána i nových poznání...
jsem Tvá díra v hrudi v jinočase dalších rán kdy se zas probudíš samotný a nehledán bolestně toužíš umřít vin,
Koupil jsem si vorvaně teď mi plave ve vaně kouká na mně něco říká kolem něho voda stříká koupil jsem si vorvaně
Lidé, probůh co je s námi? ani mrtví, ani živí navzájem se sotva známe v sebezkáze spolehliví snad jen kromě Dalajlámy
Nocí tmavou jako tér s bílým praporem prchá dezertér mých snů a přání půda nasává rudé krve šlem
. Přilož do ohně Ať plameny hřejí tě na duši A teplem hladí tvář Pohlaď struny
Přes všechny mé vzestupy a pády vždycky byl při mně někdo kdo se neotočil zády. Díky lidem co jsem potkala jsem To co jsem.
Vím, že od věků číhá ta nestvůra ve tmě. Když sbírám uhlíky snů. Ještě pálí, ale držím je pevně. Už se té zrůdy nebojím.
Nad konturami usínajícího města poletovala běloba z lístků kopretin skrze ně propletla se váhající tma jako čerstvě nadýchaný baldachýn tehdy se tvé ruce dotkly černobílých klapek
dnes hledám tě po ránu den svítí cítím řepku,luční kvítí po nich oblaky plují obráceně ... bez zábran ...
. Zavři kus nebe do lahve a vždy s sebou ji nos. Vylij obsah pod nohy když světem půjdeš bos.
Tichem a bílou tmou jdu mlčky za tebou a počasí se zrovna netváří na přehradě jsme jen ty, já a rybáři deštníky posypané po březích
Čas zastavil se jako voda v tůni a vteřina v ní trvá dýl než rok a cit můj v souboji s mou vůlí je stále napřed vždy o jeden krok Tam v hlubině a tichu čas mne léčí
Udělám jen jeden krok á dva, tři, čtyři, (z)pět jsem tam, kde byl jsem naposled sem tam jsem tam, sem tam jsem jinde kdepak budu napřesrok?
Zamyšlený tiše sedí Nero - kocour filozof zasněně do dáli hledí uchvácený nemá slov na co myslí nemám zdání