Dnes temná chvíle přišla Do světničky v šeru skryté, Kdy myšlenka má ožila. Zrcadlo se prohloubilo v chodbu mezi duby vrostlou
Č: Dobrý den, Satane. S: Dobrý, mladý pane. Č: Řekl jsem to správně?
Pojďme si přiznat, nespad jsem z ráje. Nevím co trochej je, znám jenom rýmy. Stěží znám odstavce, natož ty z máje. Mácha psal umění, já jeho stíny. Není to umění, nestojí za zmínku.
Jsi báseň bez smyslu, jsi opojný jed, jsi spánek beze snů, jsi přízrak vět. Jsi jediný rým,
Další mrtvoly jsem zakopal v lese, kdo z vás se už strachy třese. Bez vinny beru lidem životy, asi nikdo nepochopí mé hodnoty. Všech mých obětí trochu lituji,
Prokletí... Uprostřed pokoje ležíš nehnutě Odporný zvuk hodin na zdi Odbíjí půlnoc A ty opět nespíš
Dnes se ke mně připlížila, stejně rychle jako střela, jedna děva zvláštních mravů, připravená na popravu. Oči temné jako noc,
Ohlédni se, teď tam stál. Či byl to stín, či byl to klam? Otoč se zpátky a otoč se zas. Není to člověk, ni démon či ďas. Vpravo vidíš hněv a žel,
Sedíš v křesle a na oblohu jen hledíš a o svém životě, tiše jen přemýšlíš. Venku ze stromů listí barevné padá, slunce rudé jako krev v krajině pusté zapadá. Podzim chladný a temný v tuto dobu nastává
Prázdný úsměv černý dav krkavců je plno a teď se dav
Věčný kolotoč smrti, roztáčený kosou, zástup mrtvých dětí, táhne dívku bosou Duše hříšná, uvězněná, tělo ještě cítí, ruka její vytržená, svírá černé kvítí Vyvrácené do stran nohy, nahá v krvi čeká,
V bahnu vnitřních pocitů labyrintem bloudím samá slepá ulička pochybnost se loudí. Labyrint se proměňuje
Smích nejapný, přerývavý, netvor utrhl mi spaní Ach, to jen tlupa vran nocí obejmuta, řve Saň
V šustění listí tom opadu šouravé kroky mezi kameny ze žuly leštěné Toulám se za noci mého nápadu vymyšlené sloky asi zlomeny
Svíce hoří jak úpal když má, krb už jen doutná, kapkami potu tvář má je posetá. Sálám horkem, mysl mám kalnou, nejsem si jist zda-li jsem živ, mrtev nebo snad kdesi ve hvězdách sedím v koutě stranou. Udy cit ztratili stejně jak mé srdce, touha po zmatenosti stoupá prudce. Zrak zr
Hola, jeden , dva , tři ...až nekonečno , slečno. Jakže, co mi chcete, co má tohle znamenat. Chcete mne snad obelhat, obtěžovat, obloudit,
Když se ti nechce spát a když tě spánek míjí, uslyšíš v duchu hrát tu starou melodii. A noc je nekonečná,
Půlnoční stíny se dlouží, svíčky knot hasne jen pramínek dýmu tu krouží. Sedím potmě , tiše u stolu v tom kdosi zvedá závoru.
| Marie Bernadeta | Témata týdne Za hranicí reality Za hranicí skutečnosti V našich smyslech V našich citech
Je tu komárek krvavý upírek Trošku krve nasaje a teď fajn mu je Bzukot z večera tě budí
Proč zmar a pláč můj život provází? Jen v tobě svou útěchu nacházím. Můj žalozpěv vyslechneš, na nic se neptáš, „tak pojď za mnou, když chceš“,
V tichosti, v koutě, na odvrácené straně, v černočerné tmě, kde lačně čeká na mě. Spouští se strach. Spouští se klidně,
Co se chystá zaútočit Co ti nedá spát Co chce tvoje štěstí zničit Co se ti chce smát Co se chystá tvoje tělo
Když zákon pustého mrazu zabíjí krásu Bílá jinovatka pokryla
Co se to mihlo za rohem? Podívám se blíže. To jen pavoučí noha je za stolem, napnutá jak struna. Ucuknu rázem dozadu,
Dnes přišel tvůj den Splní se hrozný sen Oni už jdou zaslepeni závistí Plno krutostí Noc zuřivosti
Jdeš temnou nocí Nic neslyšíš Má tě však v moci Ty se jen potíš Strach vzal ti sílu
Dva kríže v rukách farára, démona v deckom tele zatvára. Žiadne slová niesu sveté, svätená voda sa vpíja do obbete. Navreté žily a v očiach smrť,
~ ~~~~~~~~ Na vysokém kopci tam stojí starý hrad včera prý tam z postele
To krásné ticho v mlžném oparu jen pár havraních křídel ruší. Procházím mezi hroby pomalu a blízkost chladné smrti tuším. Je to velmi zvláštní pocit.