Sedí si na zápraží Dušička vnitřního dítěte Sleduje koledníky V těle kostýmu miluje tě Tenhle život se s námi nepáral
Kapky vody padají do věčnosti tichý zvuk nárazu jim zpívá rekviem Člověk obviněn z bezbožnosti se sklání v tichu před Diem Má omluvit se za to v co věří
zrozená z temnoty a jen v ní působíš je ke tvému růstu potřebná… skryta co nejhlouběji ve studnici která je sama o sobě bezcenná…
Nevíš, kde hledat tu, kterou hledáš. Vím, že důvod k politování mi dáš. U mě najdeš klíč, když se zamyslíš. Hádanku dám ti,
Každý večer, když jdeš spát, rád pod postel se díváš, zda-li se tam náhodou, strašidlo neskrývá. Však Bubák velmi chytrý jest,
Přízraky ve staletejch čepicích postávají na nástupišti v mžourání probuzenejch lamp. Šeří se. pra-žec pra-žec - Cisterny, zvlhlá tráva a rez nořící ruku do hlíny pra-žec pra-žec
Telefon u ucha, soustředěně naslouchá ani nedutá. A náhle ruka padá dolů, v očích prázdno.
Jen naděje a mír a duše plná pokoje, v němž spočinout smím bez boje. Jen křídla ducha nehmotného a v jednotě s jsoucnem srdce svého vnímám krásu úsvitu,
vrženo do kouta ztemnělé klece spoutáno v bídě mrazivých rán rozkvetlo v marný pláč sténavé duše domove?
Snad se nestanu žrádlem berserků lačnících tam v temnotách po krvi pokud jako fénix z popela povstanu snad objevím někoho kdo otázky zodpoví obklopen špínou tohohle světa
nemám žádné velkolepé plány hýbat planetami postačí mi v menším měřítku méně hrubého materiálu
Když mě nebylo ještě osmnáct loudal se mě ten čas chtěla jsem rychle dospělá být, co nejdřív do světa vyrazit Když dvacetiny mám na třicátníky se divně dívám. Zdají se již staří být ,neměli by na zábavu již chodit Když třicetiny zde jsou tak snad padesátníci do důchodu půjdou
Dávný pane, prosím stůj při nás svou bývalou zem před zkázou chraň tisíce myslí se k tobě teď vzpíná Neváhej a pro vlast zas zvedni zbraň Prastarý hrdino v duchu tě voláme
Stojím, zírám, zradil mě vlastní dech, Trpím, vzpomínám, obraz míjící se v dnech, Upírám oči slepě po šedo-prázných zdech, Po chvilce sjíždím po iluzích a snech. Kroužím, padám, točím se po věčných spirálách,
Život není zebra i když se ti to nezdá přestože barevný se nám zdá pruhy tam nemívá Ani ty ani já na tom nic nezmění náš úděl je, že každý pomalu stárneme
Bič duchovního v "prásk" poloze lidstvo v zádech ohnuté na talíři knedlíky kynuté zlaté hovno na obloze kdo má řešení . . ?
Nepřepínejte, zůstaňte naladěni na frekvenci 666 Paranoia. Vysíláme ... podle potřeby. Někdy se mi zdá, že cítím jak mé srdce kamení. Jak se zatvrzuje ... než přijde čas oblevy.
Je to divné pravím já, To vše co stalo se, Jsem ale velmi rád, Že, krom mě, nikdo vinu nenese. Život mi stříbří schody do nebe,
Noc je děsivá a plná přízraků. Dívka rozmilá pláče tu mraků. Po noci však přijde den
Jen šokovaně zírám Vstříc motorovým pilám Zatuhla jsem Neuhnu ničím Teď už pouze
Brzy, brzy, brzy již! Do temných hlubin odletíš Tam obejmou tě slizké stvůry Co spadly sem odkudsi shůry Brzy, brzy, brzy snad
Miluj pravdu, braň pravdu, žij v pravdě.. Žiju v pravdě seriálu, či v pravdě hororu. Nebo snad mrtví živí jsou ti, co pravdu znají? Snad touha po pravdě je světlem osvícena, je-li dáno. A naše duše zpět navrácena, když nebe zůstane otevřeno...
Noc a klid a měsíční svit, tu nevidím a neslyším, číhám na oběť a v duši klid, možné rizika však přehlížím.
Přichází s vyrovnaným pohledem s ladností gazely vytahuje kaučukovou jógamatku z obalu rozkládá ji švihem obchodníka s perskými koberci
hořká mlha úplňku v mracích hadi svíjej se k nohám vracej vysvlečený stíny očima matných perel břemeno vleče berli
Oddávám se snění snad pro jeho lehkost tupý výraz v obličeji a duchovní já řídící oblakové vozy
Co to slyším, to je duch, Dělá pořád Buchy, Buch, Ale kdeže jaký duch, To je přece jen roj much, Naráží furt do sklenice,
Byl to jeden z mnoha slunných dnů ve stanovém městečku plného veselí něco nelidského číhalo na Dům odborů začátek května postihlo tak další neštěstí které je dodnes opomíjeno a jen pár tuší
~Mé noční nebe~ V zrcadle vidím tvoji tvář tvé oči tvá ústa nos i čelo a na zdi pověšený kalendář a do zrcadla povím "helou",
Večer vdechuje další den od ducha až k trávě dračí plíce obehnané zkostnatělými kostmi zkostnatělými kostmi až na tělo, až k hlavě. Ve zpráchnivělých plachtách kotví měsíc