Zavřu oči, vidím duhu, kolem se točí, je plna duchů. Staří známí,
Duchové a nemrtví, z hrobu vylézají, prochází se po městě, a záhadně se usmívají. Čarodějky samo sebou,
Tam v noci v dáli stíny se jim smáli Duše roztrhané
do prostoru a času vydána na pospas hledaje spásu v nočních hodinách
Ohlédni se, teď tam stál. Či byl to stín, či byl to klam? Otoč se zpátky a otoč se zas. Není to člověk, ni démon či ďas. Vpravo vidíš hněv a žel,
Není těžké hledat, co ti našeptává rosa, perličky, co jen vypadají jako stříbrné, a v slunci jeví se jako kalíšek všeho, co postupně odkládáš. Snad jako další klíček k houslím
Černé oči jdoucí tmou rudé rty ji k sobě zvou krvavé špičáky za nimi pomalu hladí ji po šíji Kapka krve krásně zpívá
Jen hříchem který tíží mé ztmavlé svědomí jen mé prohřešky o kterých
S prstem na předposlední stránce vpíjím přízraky pastýřů /pod nově zplozeným nebem/ své věštby naplňují. Zlomený, žíznivý
Hledám tě uprostřed noci jsem jako světluška beze světla chceš zastínit další den zatímco já toužím po probuzení v barvách tvojí duše
~Na tom starém~ ~~~~~~ Na tom starém hradě černá paní straší v noci vidět není
Za časů úplatků, zločinů, korupce, občan poctivý, plný je bezmoce! Teror stínů, poplatky ze všeho, obrana nemožná, sere se na něho. Žádné důchody, plat stojí za hovno,
Měsíční světlo, tak nevinné, odraz slunce, přesto jiné, někdy silné, jindy slabší, dny dlouhé a noci kratší, je jako noční vidina,
S černou kápí světem kráčí, žal a bolest sebou vláčí, v roztrhaném starém plášti, plný smutku, plný zášti. S kosou, jež život zpřetrhá,
V dopravní zácpě jsem… z jakého důvodu? Chycený ve světě mořeném ve smogu Život je krátký a já
Jsi báseň bez smyslu, jsi opojný jed, jsi spánek beze snů, jsi přízrak vět. Jsi jediný rým,
Dívám se z rámu já, dáma s“ hranostrojem“ já,moderní umění chtěla bych ruku vztáhnout k vedlejšímu obrazu
Jsi přece ďáběl, nejsi bůh, nemůžeš tvořit, je tě jen půl. Bodni se nožem, prořízni žílu, obětuj duši, poznej tu sílu. Poddej se pocitu a věčné bolesti,
KTOSI mi dovolil bratať sa s duchovnom,urovnávať cesty v teréne nerovnom, vytrhávať kúkoľ, žito viazať v snopy,aby plevel sfúkol, zobral zrna kopy, aby som od novu viedol život k splnu, jeho plytkú bárku spustil s správnu vlnu, aby som svetlo zrel kde nič nezrú mnohí, aby som pie
Na prázdné ulice snáší se noc. Jen světlo měsíce, odlesků tisíce, vzpomínek moc.
Ty, ticho, jež na svědomí řveš, nicotu nosíš sebou, sice k myšlení burcuješ, ale nohy mě z tebe zebou. Rozléháš se světlem i tmou,
-------------- Pálí se dříví co pila pílí škrtá se třískám pro plamen jdou kolem domu polínka mráz přikládá je do kamen
V nádherné scenérii jilmů jimž vítr poletavě listy třepotá vidět je kostelíček
Život se motá v dlouhých kruzích Temných kruzích Kam ty kruhy vedou Těžko ty tušíš Ty pouze slyšíš
Tak jako vzdálený tmou nesoucí se pláč, kroky nás zanáší jak slepce bez zraku. K sobě - A já znaven silou svých přízraků, ulehám v cizím objetí - jak starověký spáč. Chtíc polibky sklidit z jiných rtů,
Oči se mi klíží, noční můra ve dveřích, čeká na svou chvíli, až vstoupí do snů mých. Pane Bože,
zase sem podstoupil duševní průjem negativity odproštěn doted sem netušil co je ten pojem
na protější židli tu sedíš a nic nevnímáš jseš ten co tu bydlí nebo tady jen přežíváš je to tvář tolik cizí a nechápu proč ve vlaku co mizí ty křičel si skoč za mnou skoč
Smích nejapný, přerývavý, netvor utrhl mi spaní Ach, to jen tlupa vran nocí obejmuta, řve Saň
Svíce hoří jak úpal když má, krb už jen doutná, kapkami potu tvář má je posetá. Sálám horkem, mysl mám kalnou, nejsem si jist zda-li jsem živ, mrtev nebo snad kdesi ve hvězdách sedím v koutě stranou. Udy cit ztratili stejně jak mé srdce, touha po zmatenosti stoupá prudce. Zrak zr