Přichází noc, měsíc v mracích zaniká, slyším žáby od nedalekého rybníka, houká sova, mírný vánek, temný les, neklidný spánek. Láká mě to až hrůzně moc,
Hladové zvíře temný les vytěsnil ve zlé víře doufání v čistý děs. Proč vlastně tudy
stvoření chlupaté nohy dlouhaté chňapne tě jako mušku vysaje Strach mi nažene
Skořice a kapka hřebíčku, bum bum... krok s krokem střídá se, doprovází je listí šum. Pod tím listím leží a spí,
Když naději někdo mívá a zlé sny se zdají, proč se před ní skrývá.. a všichni schovávají. Vzbudí dítě otce,
Jsi přece ďáběl, nejsi bůh, nemůžeš tvořit, je tě jen půl. Bodni se nožem, prořízni žílu, obětuj duši, poznej tu sílu. Poddej se pocitu a věčné bolesti,
Jo, tak to znělo přímo upřímně, kýváš hlavou a v duchu říkáš ne! Jak může fungovat něco dobře, když jde to naprosto proti sobě? Občas těžko říkáme věci,
Na starém hřbitově prorostlém břečťanem když slunce zapadne krkavci mají slet v mlze jak mléko
Ticho, tma a zima. Les hustý, nevlídný. Větvička , když praskne, pod mým krokem těžkým. Divný pocit tísně,
Lesem temným běžím, své území střežím. Najednou za cítím známou vůni, bláhová dívka došla k tůni. Vlka v sobě už neovládnu,
Nič. Paleta je holá jak na počiatku svet. Žiadny bod, žiadny stred. Predstavy gýč
Oddávám se snění snad pro jeho lehkost tupý výraz v obličeji a duchovní já řídící oblakové vozy
Marnotratně pocity v naději Slova co vzdorují Aby jen pochopili Smysl zakázaných pocitu Myšlenek frázi jistot
Bič duchovního v "prásk" poloze lidstvo v zádech ohnuté na talíři knedlíky kynuté zlaté hovno na obloze kdo má řešení . . ?
Před půlnocí... která bude temná, Slunce s úlekem zapadlo. Neboť Měsíc se tváří krvavě. A někde spadlo letadlo.
V roklinách podél skal skřet zazpíval do dlaní si pliv zuby zaskřípal
Divý muž lesem pádí, všichni na něj všechno svádí, že jim dobytek uhranul, že přišel, najedl se a odtáhnul. Proč ho zde trpíme?
já zpívala jsem a ty jsi na klavír hrál mezi tím, zaplnil se plný tanečníků sál. postavy temné, v očích žal. jeden opodál u dveří se smál.
Pod střechou s jasné duhy Je na koberci malá kolébka Nad ní obraz kde v obilí jsou kruhy Je slyšet tichá ukolébavka Zní čistě a krásně oči tvé se zavírají
na cestě pro pivo Otakar 11° rozvzpomínáš ohmatáváš míjíš podhoubí vědomí
Kapky vody padají do věčnosti tichý zvuk nárazu jim zpívá rekviem Člověk obviněn z bezbožnosti se sklání v tichu před Diem Má omluvit se za to v co věří
Jen naděje a mír a duše plná pokoje, v němž spočinout smím bez boje. Jen křídla ducha nehmotného a v jednotě s jsoucnem srdce svého vnímám krásu úsvitu,
Pavouk. černý jako noc... Vleze ti pod tričko... v tom se skrývá jeho moc! Je tak šeredný, a pro některé nádherný.
Nenech mě žít ve snu, veď dál ruku mou, zvláště když jdu tmou. Nenech mě být padlou hvězdou všedních dní, co stále jen ve spárech vraha noci sní. Nic nežádám, o nic Tě neprosím,
v noci spím a ani nevidím že na stropě je duch jednou se probudím a vidím že je balkon plný much
Na výstavě hrobů bylo ticho. Na výstavě hrobů bylo smutno. Na výstavě hrobů bylo prázdno, někdy dalo by se říci zase těsno. Chodí sem všichni bez rozdílu věku,
Šum křídel netopýřích ve staré věži prach rozvířil. Probudil je krve pach. Ne, ty nemusíš mít strach. Budeš mým hostem.
Stojí takhle na paloučku malinkatá holčička, k ní se blíží pomaloučku její stará babička. Říká:,,Děvče proč tu stojíš takhle sama opuštěná, čehopak ty se bojíš?" A holčička huláká "Já se bojím pavouka, zavolej mi fešáka!"
V tichu temné noci, děsivé se stávám moci, až rozprostřou se mé sny, co odráží v nich prožité dny. Stíny rozlezlé po tmavých zdech,
Stojím kdesi v temné chatě, v ruce láhev ze skla třímám, ten přečin vydím hrbolatě, před hanbou se zde dosud skrývám. Ten hlas mi říkal:"udeř silně!",