Již v dávných časech se to stalo, však minulost se opakuje, už zas se to odehrálo, opět se nebe zatemňuje. Černý rytíř vykráčí ze tmy,
Jednou jsem se vydala na výzkum, chtěla jsem si prohlédnout místní břízku, která byla u hřbitova, a když už byla práce hotova, slyšela jsem třepající nohy mužovi,
Usínala jsem, ty jsi na piano hrál, představovala si plný tanečníků sál. Na tvářích masky,
V nádherné scenérii jilmů jimž vítr poletavě listy třepotá vidět je kostelíček
Začala pohroma a já na světě zůstala úplně sama! Bez rodiny, bez přátel, Bez mámy a nepřátel…. Tolik se bojím,
Není těžké hledat, co ti našeptává rosa, perličky, co jen vypadají jako stříbrné, a v slunci jeví se jako kalíšek všeho, co postupně odkládáš. Snad jako další klíček k houslím
Některé věci mezi lidmi nezdají se nápadné, však jsou tu různé divné chvíle, co vylekají pořádně. Například v jistém
Já jsem členem parlamentu mám skvělý plat jistou rentu bavím se, čtu, drink si dávám nevím co se projednává když mi řeknou ruku zvednu
Ty, ticho, jež na svědomí řveš, nicotu nosíš sebou, sice k myšlení burcuješ, ale nohy mě z tebe zebou. Rozléháš se světlem i tmou,
zase sem podstoupil duševní průjem negativity odproštěn doted sem netušil co je ten pojem
na protější židli tu sedíš a nic nevnímáš jseš ten co tu bydlí nebo tady jen přežíváš je to tvář tolik cizí a nechápu proč ve vlaku co mizí ty křičel si skoč za mnou skoč
Skřet v puklinách do rytmu tmy zahraje krvavé hry Hrám těm bude kralovat volí jistý šachů tah
Tam, kde všechny cesty končí tam, kde se den v noc otočí tam je to místo - temný hvozd je tak zvláštní - mezi lesy skvost. Tam přebývají temné síly
Kde měsíc svítí jen rudou září a noc je vládkyní všeho času, tak koryta řek se plní krví a země se leskne porostem vlasů. Na stromech z kostí, když kůže usychá,
Kdesi v temné kobce leží hlavou - prochází mu z konce strach čas kupředu tam dlouze běží místo jídla hltá šedý prach. Zatuchlý je vzduch v té díře
Klidnou hladinou noci, pluje černá silueta, pachem smrti vlaje, osamělý koráb bez života. Paluba leskne se krví,
Nastal její čas, její hodina, poslední sluneční paprsek zapadá, zase nad dnem svoji vládu ukořistila a temnotou celou zemi opřádá. Noci, jsi nádherná, fascinuješ mě,
Ó, tanč, duše má, dokud máš tělo! Na co by jinak být ti mělo? V klidu ať leží mrtví v hrobě, já však chci tančit i v té době, kdy mysl plní vzpomínky
Insomnia otevírá brány rovnou do pekel místo spásy blaha spánku debilně jsem stále bděl. Démoni bezesných nocí ze stran, zdola, seshora čekám na tu těžkou ránu co mě jednou udolá. Už to nejde ignorovat už nejde žít jako dřív
Běž! Utíkej! Zmiz a nečekej! Panika. Od mámy, od táty před zuby, před drápy
Před pekelnou branou stojí přeohavná zrůda, už jen při tom pomyšlení,měkne strachem půda. Z její slizké hlavy, plamen šlehá tmou, masakrů se nebojí, jsou pro ni jen hrou. Každou chvílí vykročí, znovu páchat zlo,
V roklině vlčí.... děti! se krčí!!! holčička pláče "kde je maminka?" Bože!
Černé oči jdoucí tmou rudé rty ji k sobě zvou krvavé špičáky za nimi pomalu hladí ji po šíji Kapka krve krásně zpívá
Telefon u ucha, soustředěně naslouchá ani nedutá. A náhle ruka padá dolů, v očích prázdno.
přesný rezavým nožem vyhřeznutí zpod svině háku mžení par
Maltézký kříž,teď uvidíš, jak jsi k peklu blíž.Do hlavy krev mi stoupá, tahle noc bude dlouhá. Zkřivená tvář,měsíce
Po Norských nížinách,striga tam běží oči má ve strachu,srst se jí ježí čeho se asi,striga může báti? Ghúla se nebojí,meči se může smáti. A najednou,před strigou se objeví
Na konci naší ulice, tam, kde končí silnice, stojí dům opuštený, už dávno není obydlený. Říká se, že tam straší,
Sedí si na zápraží Dušička vnitřního dítěte Sleduje koledníky V těle kostýmu miluje tě Tenhle život se s námi nepáral
přerývavý dech slyšíme z povzdálí jako by ve snech co nám ukradli o svobodě myšlení