~ JANU SKÁCELOVI ~ To víno, to nás provázelo, ta krev, ta stydne v žilách mých, jen růže dejte básníkovi… … smuténka v růžích povadlých.
Co by malý klouček z města byl jsme plný nešvaru vyrůstal jsem na ulici mezi spoustou nezdarů. Nejprv z hecu krad jsem jabka
prázdný místo / tichej svět všude čisto / zvadlej květ duše bolí / nikde nic sny se drolí / v těle hic život teče / divnej proud
. na rtech stopa zaschlé krve s nepříjemnou pachutí
Zdena, vzorná hasička, hbitá je jak lasička, často muže poráží, loudové jí překáží. Žebřík, maska, hadice,
Les mě ptačím zpěvem vítá, také vůni jehličí. Nad hlavou mi datel lítá, občas sojka zakřičí. Mířím tedy v husté mlází,
Záleží mi na tvém štěstí, na tvém životě... Ráda budu třeba rozkřáplým hrnkem na plotě, jen když půjdeš okolo a uvidím tvý oči rozesmátý...
S úsměvem na tváři střílel jsem do lidí s nadějí doufal že nikdo mě nevidí Nikdo mě neviděl! no to jsem blázen nikdo si nevšimnul jak padaj´ na zem?
Ženy, ať sólo či vdané, převážně jsou ukecané. Jazyky jsou jejich zbraně, mužské stesky vyzní planě. Však ty, co jsou jako ryby,
Čím to je, čím to je, že slova někým jiným čtená mohou být jinak pochopená... Čím to je, čím to je, že člověk, který touží smát se,
Proč se zlobit, milá paní, na to vaše zrcadlo, chápu, že ten pohled raní. rozbít vás ho napadlo. Střepy ale málo změní,
jsi světloplachý a země je z výšky plná barevných střech dravci nechali noc do poslední hvězdy
oči koupané v čokoládě ústa toužící po nadvládě nosík zvednutý malý, špičatý barvou jejích vlasů
. nemám ve zvyku vyvolávat paniku a slzy ...
Je ticho, zlověstné ticho, den již v noci skomírá, v dálce sýček zahouká si, srdce matky umírá. V oku též i šero vzniklo,
Chtěla psát o barvách lučního kvítí, ale tak život
Zatiahlo sa, Farba neba desí. Asi nepokojný pán Boh niečo rieši. Má zapnutý odkazovač,
Bojím se padlého anděla jenž nabádá k smrti já věřit mu nechtěla a to ho drtí
Dnes líbáš jednu, zítra jinou zase, květnatě zpíváš o té ženské kráse a medově zní tvá vyřčená slova, jsi svůdce žen – nový Casanova. Nejsi Romeo co něžně Julii zpívá
Ten kdo líbá ženy cizí, užije si více. Riskuje však, že mu zmizí, jeho milostnice. Zůstane sám jako pařez,
Sedím a divím se, co se to děje, že každý kolem jen křičí a kleje? Sedím a přemýšlím,
Jsem tu zas. Vážení. Já tichý, mluvím jenom písmeny. A rád své srdce otevírám. Pro Vás s novým pocitem.
. Najednou mě přešel strach a taky obavy co si ještě můžu dát než bytí mé se zastaví?
Není básník, co skládá slova, kde faleš a lež místo má, i neupřímnost se zde schová a jen psané slovo zná. Není básník, básník slova,
Potoky krve jako odkaz příštím generacím? Každá růže nakonec zvadne a nikomu nedochází, že jsme poslední co zůstali
Svou tvář přede mnou skrývá, před pravdou utíká, snad se bojí, přesto se sem na mě denně dívá, čím svoji zlobu, či nenávist nakojí… … není zlo, není válka, dobře víš,
Byt plný harampádí, na podlaze rozlitá whisky, v ruce nůž k hroznému svádí, bude někdy ještě hezky? Roztřesené ruce hrají si s nožem,
Má milá dívenko dobře se měj, na svého studenta jen vzpomínej, rád jsem ti hladíval hedvábné vlásky, spolu jsme prožili studentské lásky. Skončila studia, nutno se rozejít,
Nakrm mé sémě, Pane. Do doby než se táta vrátí. Snad budou nadšené, a že svou tvář úlekem neodvrátí. Ukaž jim světlo ve tmě.
To jsem si dal ... Vyjel jsem si na kole Provětrat trochu plíce Pokochat se venkovem Jak kravám roste píce