~ KROMOBYČEJNĚ ~ Chybí mi! Ta esence ženské krásy. Po ránu… Dnes počkám na ni v pelechu,
Kdo zlomil kvítek poslední v prachu žil rosu pil Strachem
Nepopsaný list chci ti psát svítit v temnotách znovu vstát bolest nevnímat
~ LÉKAŘ SAMOTY ~ Je psáno: „Po všem!“ - latinkou. Je po všem, ty můj Bože! Volám tě drahá maminko: „Rozestel smrti lože.“
Čas beznaděje ke mě spěje hvězdy zhasly tma pohltila moji zář
Dny co se drolí Jeden za druhým V nekonečný písek samoty A ti nevědoucí za zdí Se v něm vesele brodí
Naděje rozprchla se kdesi po hvězdách a v očích mých třpytí se květy úpěnlivé touhy. A kroky mé ztěžkly pod víčky dnů, beznaděj mne sžírá a hroty svými mne do srdce bodá. V básnění ztrácím se,
Svět hoří a já s ním. Jen přitlač a poletím. Nemohu zemřít
Shoří hvězdy pro můj vesmír pro krev cest pro potravu bludiček
Slza kopretin v jemnosti pavučin jde mým žitím Srdce tluče v kopretinách
S nočním jiskřením se vytratím ulpím na lístcích okvětních a dál pláču
Prázdnota do kopretin stékala ta slza nemalá chuť života co mě trýznila
Když nechci plout a nechci se nadechnout ten pocit co mě svrhl z lodi
Krvácím krev je tak sladká Kýve se Stolička vratká Karmín utíka
Když přítomnost umírá ti u nohou a ruce tíhu nenesou tíhu údělu světa hvězd
Když mosty hoří a já dýchat smím v ohni k dáli se připojím
Ve vteřině příští Všechny sny se tříští Jako láhev ze skla Studená a lesklá Dopitá až na dno
Chtěl všechno, ale nemá nic. Zůstalo mu srdce jen, plný bradavic. A to lehlo popelem,
Pobledlá v dešti stála osudu se smála Tělo mokrý pobledlý
V milionech střepů slátaná v kaluži ukrytá a déšť ji střežívá když tiše
Jak dech, který vane mi na záda. Jak nebarevná pomáda. Ztrácí se! Emoce
Dnes zatáhla se obloha jako v divadle opona, po tváři stékají mě slzy snad spatřím tě opět brzy. Připadám si jako ztracený
Už vím jaké je mé zvíře je jím smrtihlav odpusť mi tenhle stav chápej že v dobré víře že je to jen náhoda
Vcházím v arénu, do kruhu písku. V ranách gangrénu nevydám ni hlásku. To je má rutina,
V lucidním snu jsem spatřil sám sebe staršího muže o holi s vrásčitou tváří zítra započne nový den plný beznaděje neztrácejme soudnost když hvězdy září jednou budeš znát pravdu o všem co je ti drahé
Vše uhasíná jako plamen svíce to končí tohle směšné melodrama dám ti poslední pusu na tvé líce byť jsi mě nikdy neměla moc ráda všudypřítomné ticho ruší hlasité salvy z děl
Měl jsem tu čest potkat lady Poezii osamělou za mřížemi plnou smutku je zřejmé proč nám ji tak náhle odcizili paní hlásajíc mnohdy nelichotivou pravdu měla ošklivé krvavé šrámy po těle
A z tváří stékají slzy památka na těžkou chvíli Běž
Jsem ztracenec jak v prostoru tak čase a do duše... už mi nikdo nepromlouvá
Jdu pustou plání, cestou z hrubého kamení. Komu se lidé svěřují? Kolem je hluchá krajina, vítr se mému volání tiše vysmívá,