Procházím ulicí, nocí se potloukám, sem tam zahledím se do okna. Za minulostí jen smutně koukám, má tvář slzy promokla. Jdu stále před sebe, hledám klid,
Sedím u okna a koukám na nebe, v myšlenkách Tě chci mít pro sebe, však lásku v sobě dusím jen, vše nádherné s Tebou byl jen sen. Já bláhová, oči mé dráždí slané slzy,
Plakali všichni za smutného rána, plakal každý havran, každá vrána. Naposledy vyprovodit syna šla jeho máma, není to její vina, že postihla ji tahle rána. Synův život skončil právě,
Kapky na okno se snáší, vítr svou píseň si zpívá, přesto za oknem se práší? A padám do beznaděje... Slzy po okně stékají
Nedá vědět -přijde, nezaťuká -vejde. Mluvíme
Je mi opět na nic, jsem tady opět sám, je to pro mě pranic, slzy dál si utírám. Ptáš se jaké slzy? Slzy samoty, které jsou plny dobroty a lásky. Ptáš se jaké lásky? Lásky mé,
Večer v obludnou noc se prolínal Když v tom bylo slyšet hrom Já jsem se obával, co uslyším dál V tom zhluboka zapraskal strom Strom praskl a padal,
Sedím u papíru. ...myslím... mám v hlavě díru. Lžu není to díra, je to kámen kámen,
Šla Verunka lesem, měla takovej pěknej červenej klobouček, v tom lese žil zlý medvídek Misha! Misha měl rád malé holčičky s malejma pěknejma kloboučkama… Tak si na Verunku počkal za jednim velkym dubem.. byla tam i jeho kumpanka zvana „Vačice“. Vačice skočila na cestičku a řika V
Okolo vany svíčky hoří, na tváři slzy a strach.. Žiletku připraví, pomalu se položí. Po tepnách přejíždí,
V kaluži se třpytí, z nebe na zem spadlá. Již jen slabě svítí, však krása její neuvadla. Zřejmě přání vyplnila,
Dvě vyhaslé hvězdy hledí teď z tváře. Štěstí již radostně nečiší z nich. Marnivé vzpomínky na odlesky záře. Zbyl jenom popel plamínků posledních. Prázdnota drze v prostor se vkradla.
Jak noc za nocí se střídá, tak každé ráno svítá. Večer se vždy stmívá, člověk strach pak mívá. To, co za ním stojí,
Píši dopis na rozloučení A dosti třese se mi ruka Žádná záruka, žádná záruka Na světě není Mí andělé strážní jsou padlí
Slzy bohů víří. Pláčou! Proč! Těžkou černou mříží v duši
Pořád si přeříkávám samé proč, proč tu nemůžeš být, proč o tobě musím už jen snít? Křičím, už prostě nemůžu dál, černý muž mi tě bez optání vzal.
Udolím stínů procházím zbloudilé a zmatené duše zde nacházím. Ztratily již cestu svou osamoceny kráčí naprostou tmou. Já bavím se chvíli touhle hrou
Pocit prázna,vyloupený srdce a tlak na hrudi se rozprostírá do celýho těla, ablsolutní absence hladu,každý jídlo smrdí, tohleto si vážně chtěla? Absolutní ztráta sebedůvěry,v hlavě chmury
Věřil jsem ti Jako svému nejlepšímu příteli Důvěřoval ti Přátelství, které jsme budovali Zákoutí své
Jako divá zvěř z ní rveme kusy masa nenasytná a bezohledná toť naše lidská rasa nemůže se bránit a tak mlčky bolest polyká tak dlouhý čas to snáší a stále hrdá nevzlyká V lůně svém nás odnosila teď hady hřeje na prsou
Cigareta po cigaretě mizí, jedna sklenka burbonu za druhou, ten člověk se už neeudrží na nohou. Utapí se v žalu svém, zůstal sám na tomto světě nebohém,
Potichu, pomalými krůčky přišlo setmění, tančící stíny pokoj k nepoznání promění. Na stole zapálím pouze pár svící, na každé z nich plamínek, jak dech se chvějící. Několik stínů se tak náhle ze stěn ztratí,
Ničíte své dědictví po svých předcích Odvráceny od pravdy ve svých krutých skutcích A stále jen zbrojit (zbrojit) zbrojit ze všech sil Zabíjet a ničit (ničit) to je váš cíl Nežijete s přírodou v pevném přátelství
…to se mi nemůže stát Nemám se čeho bát Neposlouchal jsi varování všude kolem Naivně sis myslel že nemáš nic s tím zlem Nepřiznal sis že bys mohl být obětí
V rozervaných šatech pocitů válí se svědomí v rouše Adamově černá je barva ranního úsvitu paprsky slunce nehřejí pro mě tóny všech písní unyle znějí
Nedopitá láhev rumu, Obláček kouře plující vzhůru, Hořká pachuť pro lidskou pýchu, Kostka cukru dětského smíchu. Slábnoucí chraplavý dech,
Stará vrba nad vodou, Smutně dolů shlíží Snaží se být oporou, pro ty,co je strach tíží. Najdi ji a uvidíš,
Prý umírá poslední... A šíří se. V pauze noční i polední... Já třesu se. Přežívá jako krysa,
Je den a já sama ulicemi jdu. Sen, který jsem žila už nežiju, pomalu se rozplývá. Má ruka už tu tvou nesvírá, jen Samota dělá mi společnost.