Smutné

Vrať se mi zpět, nechci umírat sama, říkám ti jen pár vět, ale dělám z toho drama.. Vrať se mi!

Na panství, jenž je i ve dne temné já přebývám a hledám klid vše co vidím, je víc než černé pro svěží hudbu jsem již ztratil cit. Co uviděl jsem - zatratil jsem

Zoufalá, mdlá a bledá pláču, srdce usedá, prý nejde nikdy zvítězit nad tím, co je nesvoboda a já přece chci, tolik chci

Holube, tak přeci pláč! Srdce máš strhaný, křídla zlámaný... si žívý tvor,

Andílku můj malý V náručí jsem Tě jen párkrát měla Sny o naději dlouho se mi zdály Líbat jsem tě jenom krátce směla Cesta plná trní

Smutek v duši a v srdci strach Na rukou krev – nyní jsi vrah. Bolí to myslet na staré viny A křivdy co z lidí stvůry činí V těle svém cítíš podivný mráz

Kouknu se na nebe A hvězdný prach Mi přinese strach. Zaivírám se do sebe. Čekám další krach.

v širých polích nahé duše teď rozběhl se stesk jako hřebec pádí

Co je to za pocit, chtěla bych znát, jako omotaný kolem srdce ostnatý drát. Najednou se vynoří, ani nevím odkud jako z nešťastné lásky zlý popud. "Proč jsi tady zas?" ptám se sama sebe,

Bodavá rána do těla proniká cuknu se, kouknu se krev kape dál. Vypadá nádherně jak rubínový sen, skolím se k zemi a vydechnu jen.

Už bolest dostihla mi zraněné údy a duše pálí, jak jatá železem Však smím se zlomit, vzdát se té zvůli? Nikdy, a spoutejte si mne třeba řetězem. Nikomu z vás tu radost neudělám

ta [včerejší] bouřka . . _________________________ blesky vřískaly bolestí, žalem všech členů trápících . .

Bez objetí, já sebou opuštěná, dvojnásob citu i necitu mám, kouzelně pavučiny žití svého zasněná v slzách ometám a pohřbívám své ego.

v duši tíže kovadliny jenž pod srdcem je vklíněna matka ztrácí svoje syny

Nějak se vzdaluješ zdá se mi no kéž by se mi to jen zdálo těžké ztrácet co miluješ

pejsek Max měl šťastný život, ale najednou se z jeho páníčka stal zlý robot. pejska mlátil a ubližoval mu, protože lezl do jeho domu. i v zimě pejska nechal venku,

Když v těle bolí tě už každá vlásečnice, obáváš se po poledni,příchodu večernice. celý den jsi masku měla, ale jak jsi osaměla,hned abys zas jinou měla. Každý král- svého šaška měl, každý šašek však —snad povinně oněměl.. Nesměl říkat—co říkat chtěl a přestože mlčel, jeho hlas-

Život mě sere ze smrti mám strach, nežli lehnu popelem padne na vše prach. Nekonečný koloběh

Křídla ztěžklá prachem z cest útrapy, bezmoc - čirá bezmoc za každým rohem se skrývá lest rychlá smrt - jediná pomoc. Navždy utápí ji černá špína

Smutný je tento den, tato noc Smutné je volání o pomoc Smutný je svět kolem nás Smutný je stín jménem čas Smutná je píseň, co v uších zní

Jen plameny svíček temnotu zahání což nikdy neskončí bolest a strádání? Studený kámen dlaní pohladím u paty kříže chvíli se zastavím. Modlitbu svěřím mých slz krůpějím.

víčka má těžknou a oči mé svírají již nemají sílu vyhlížet budoucnost za nimi krásné sny

Uvažovala jsem nad tím dlouho, házela mincí, tahala sirky, mluvila se svými imaginárními přáteli. Přes všechny tyto faktory jsem nebyla schopná udělat rázné rozhodnutí. Ano-ne? Ne-ano? Bloudila jsem v kruzích s obvodem Země, bylo mi špatně. Jediné, co mě mohlo zachránit, byla dne

Přestaň se už hádat, přestaň mě urážet, asi tě přestanu žádat, v dobrý konec, aspoň mě přestaň nohy podrážet.

Na Hlaváku loučka z té loučky jde strach, fetky kolem válejí se pasou se tam na jehlách. Z očí plane apatie

Sen kterej snívávám nenávist co skrývám cizemja očima na sebe se dívám. do tmavejch koutů

Temno,bahno záře už dávno není se mnou. Jen prázdnota zima a chlad to je mi teda novota.

Do tmy ruka tvá krk můj svírá, zubatá,ta lade s kosou,prázdnýma očima na mě se zírá! Smrti se nevyhýbám. V koutku márnice kostlivec zívá,

Bouře se prohání mojí duší, kdo ví kdo tuší? Blesky bičují mé tělo s nevšední něhou na pokraji sil cítím se. Smrt pozvu dál, on na loutnu opodál hrál.

Propagace, destrukce a reklamace, imigrace ideologie psyché, humánní a animální restaurace, puritánství sektor A, asociální antisemitista.