Jsem sama... S tou bestií... Bestií jenž ve mně dřímá Tichá, mazaná
kane slaná je Čistí mysl nebo ne? Vědomí, svědomí …..
Den se uklonil a šel spát marně hledám cestu kterou se mám dát.. jak mám prohranou hru hrát?! až se bouře přežene
Žít, zemřít, ta hranice je tenká... Je pozdě, doma je ruch Tak beru roha Plížím se jako duch A mířím podél
Krajina před deštěm,cigareta dohořívá Dym své věty podtrhává Ticho jen se v prázdno mění Srdce jsou jak ve vězení. To miluješ jen ozvěnu, co je cizí
tuším ozvěny beze změny v naznacích oblacích své naděje
Čekají schoulené za starou zídkou na místech kam nikdo nechodí kde kříže ani kytky tlející listí nezdobí s vypáleným cejchem prokletých spoutané stokrát překroucenými dogmaty
Pověz mi... Pověz mi měsíci proč smutek v duši mám. Pověz měsíci kde štěstí a lásku hledat mám.
Básním si,slzy plné vzpomínek a cesty nejen z holubích hovínek
Hledala křehkost v ostří ledu snoubení v krvi svěžích pupenů pod zátkou mlhy v záduchách větru z bezhlesných ptačích nápěvů tak aspoň na obvod skelných zdí
Na Stránské skále za šera panuje zvláštní atmosféra mlha se proplétá s tmou a kdesi bliká Brno v hlubinách pode mnou toužím se vyrvat z okovů a pout tísně
Svázané ruce, zacpaná ústa myšlenky potrhané na cestě nástrah závaží alespoň tucet... Slunce mi propaluje duši černé slunko v negativu
Zase se holka v slzách topíš. Plav a nedovol ať tě voda pohltí. Zase se holka touláš v oblacích. Myšlenky černé tě vždy k smrti vyděsí. Zas marně hledáš úsměv na tváři.
Rozjímám v objetí šálku ranní kávy, zda jsou všichni lidé tak podivní, či jen já se k nim brzy otáčím zády, po tom, co mě ujistí, jak moc jsem naivní. Rozjímám s příchutí poledního čaje,
Hledím do dáli a vzpomínám zas, na to všechno co mi vzal čas Na všechny ty chvíle radosti co způsobili mi tolik bolesti Chtěl bych to vrátit aspoň na chvíli
Deltou Kozoroha prochází mlčenlivý kovboj spoutaný Saturnem. Ve snech svých romantik navenek poťouchlý ironik. To je kříž co celý život ho provází.
Dnes konejší mne jen prchavá vůně deště, do ticha pošeptám - prosím, já chci ještě. Vzpomínám na probdělé noci plné touhy, po všem zůstal jen polibku otisk pouhý. Chladné ráno vítá žalostný dým z cigarety,
V prachu a tornádu popela leží město malé docela. Město stínů, město smrti, místo, kde umíraly děti. Do prachu se podívej,
Noc se rozlomila a mně se nechce spát marně přemýšlím jakou cestou mám se dát? Černou nebo bílou?
Sedíš pod jabloní vítr si pohrává s jejími bělostnými kvítky.Přemýšlíš nad životem proč zdá se
Krev fascinuje mne Toť pravda A city přemáhají mne Jsem vadná? Miluju bolest
Když srdce žalem puká Bojuješ s pláčem srdce Ti žalem puká.Kde je ta krása života kde láska. Naděje odlétla slzy utíráš.
S deštěm se slzy mé mísí.Ty kapky bubnují na okno a slzy stékají padají k zemi. Proč lásko chodíš jen
Chraň si ... Chraň si svůj úsměv na tváři.Nedovol ať ho slzy rozmáčí. Chraň si srdce před
Jen pár zápisků v deníku nechala v uzamčeném šuplíku když tak náhle zmizela neexistující, ztracená... a já pojednou cítil zvláštní klid
Zpívat naše kravka chtěla, operou prý přímo žije falešný však hlásek měla, což je velká tragedie. Ve chlévě teď smutně bučí,
Vánok zľahka šelestí v steblách trávy, v lístí... Večer plný prelesti šepká čosi o šťastí. Večerná hviezda sa díva
Zdá se, že jsem zapomněla. Lidé v mém okolí říkají: ,,Vidíš, jaks to zvládla!" Stále se usmívám, snažím se být silná. Ale pak přijde moment, kdy na mě všechno padá. Nasadím si sluchátka, pustím smutnou písničku a jdu se projít aspoň na chviličku.
V popelu stojí, muž osamělý. Se slzou v očích s životem se loučí. Co se mu stalo?
Oděná v bolestech, souzená okolím, zkouším si s žiletkou lhát, že se nebojím. Pod kůží zápěstí dráždí mě žíly, jediné jistoty, které mi zbyly. Ty modré cesty, jež vedou proud života, jestli je přetnu, tak čeká mne temnota.