A tak končí souboj vítězů, kde nikdo nevyhrál. Spoutáni do pevných řetězů, co nám osud přikoval. Slzy schované do polštářů,
Pochod ulicí - pořád stejně všední hranaté stavby - hluboko zabité v zemi čekají, až přijde náš konec - můj konec čekají na tříštivou katarzi bez emocí. A tak jdu a sleduji - mlhavou oblohu
Tak vroucně jsem se oddala smířlivé hodině, bolavá slova, ututlaná zklamání vzedmula se, popukala, odtekla tam, kde mají hodně slunce a málo smutku. Stále věřím, že takové místo je,
Požár deště pluje krajinou, je nahý, upřímný a svlažuje tváře vodou mokrou. Z kapek se stává proud, nezná stání, jde dál-bez přestání. Suchou nohou každý by chtěl jíti,
Peřím navrch, sluncem k nebi, Letí bouře z much a kouře. Peřím navrch, měsíc v zádech, Bere z hlubin mraků nádech Temna.
padají a řežou moje paže Střepy třpytí se všude po podlaze Střepy jsou v srdci mém a v srdci tvém
kde jsi, že to nevím dno láhve se mi směje nestačilo zablikat každý den posledním se mohl včera stát
Vidět tě v bolestech, trhá mi duši, tehdy ten večer, jsem nemohl tušit, jak bezbranné stvoření,
Utíká,peláší,běží.., už ale bohužel stěží. Nestihne dohnat svůj oběd... zas bude hlady trpět... Takhle už to de třetí den
Jít městem a neotáčet se občas zaslechnout nicotný smích hlupáků - nenaučili se správně používat zrcadel těchto i dalších je mi ze srdce líto - líto zbytečně využitého vzduchu a prostoru.
Vše dobré, vše zlé, vše, z čeho je mi zle, vše, kvůli čemu jsem své srdce otevřel. Cit, který zahřeje,
Upíjím se, upíjím, zoufale a temně, unikám těm bestiím, který dřímaj ve mně...
Šel jsem městem A viděl ta slova, Ta slova znamenala smrt. V šedi trapných dnů, Ubohé volání,
byl jsem jen slouha vlastní slabé vůle při bezluní prstem neostrouhám návrat do jara bez květů
Bezcílně toulám se, Zákoutími mysli, I v těch, co doufal jsem, Že dávno zmizly, Nevidím cíl,
Zoufalství v křeči nuda bloudící v kruhu agrese co ho léči krev splacena v dluhu Nakrm oči mé
Zažloutla stránka. V kameni mažu pár slov. Vdechuji verše a obláčky se klikatí tak snad zítra dočkám se pohlazení. Rozhořelá svíce doutná časem. Bojím se, že brzy lyriku vytěsní
Písek…. Písek sypu si do očí nechtějí zavřít se únavou dívám se přes písečná zrnka s dlaněmi pod bradou
Duše zvláštní, duše melancholická, ta, která tu nikdy nechtěla být a snaží se odejít Jedna duše, tisíc tváří ta duše co si života neváží Celý život hledá smysl, nevěří pravdě
Jako nebe co poztrácelo hvězdy i žití pozbývá významu když na rozcestích
úděl moci z popelu sype další jména na mramor podzimních hřbitovů
do klopy saka se vryl devítkový projektil po něm dírka jen malinká před ní klepou se strie
Nezlob se na mne nemohu zas spát podej mi ruku a prohřej srdce úsměvem
Nejkrásnější chvíle jsou Když slunce zapadá, Když slyšíš zvuky a víš, Víš, že všechno se mění A jen slunce a ty jste přátelé.
automat na falešné kozy polykající casino hrob pro skutečné voly hoří tady sny mužů i žen hotovost semene
vidím ti na očích soumrak co jako brýle z otazníků, snění, ze kterého nejde se probudit leháš si naznak nečekáš slova díků
Jak mocný čaroděj úzkost mi hrdlo svírá Za mnou jen černá díra přede mnou beznaděj Na štítech Kavkazu
Samota je krutá dáma!! Smutno prožírá se tělem. Láska je jenom krásná fáma, zraní srdce vždy jen střepem! Samota nad láskou vždy vyhrává!
Podoben obrazu Doriana Graye rozsévám nákazu zmaru a beznaděje Pozbývám síly,
Padá na mě noc co pohlcuje realitu srdce volá o pomoc nezvládá to že nejsi tu.