Voda zatekla do mělkých důlků ve stařičké dlažbě a tou tíhou mrazu svaly se trhají jako zpuchřelé lano. Jsem nevyrovnaná s pohledy,
Večer když ulehám do své postele zatahuji hedvábné záclony svého vědomí do prázdného domu pomalu vniká stín
Probuzení do snu pod tíživým tlakem moře. Slyším hučení, sykot. Vše tak tiché a přece ohlušující. V hlavě dutá bolest;
Píšu malou reagenci na ten dnešní svět, nedělám to pro legraci, změnu, tu chci hned! Jsme to ale histrióni,
Ve snu se podíváš z okna vidíš padat sníh tiše zpívá... Probouzí myšlenky na minulost a přechází smích už se stmívá... Zima probouzí spousty pocitů, které už znáš
,hnusný večer,zdálo se mě o mrtvé milé,jsem z toho zmatená,milovala jsem ji strašně,teď leží v hrobě studená.Milovala jsem ji tolik,že se my o ní zdá,povídáme spolu,snad mě k sobě netahá.Ale ten večer,ta strašná noc,no nedivila bych se ani moc.Je listopad,lepší to nebude,venku je
Dívám se na svůj meil, pozdrav tam dnes není tak jak každý den zlé tušení najednou má,že již tebe na zemi zde nemám Nemohu tomu věřit, že ty jsi nahoře již tam že na tebe vzpomínku již jen mám
Proč na nebi je tolik hvězd a já jsem tady sama? Proč ze stolu bych měla smést tohle nedopsaný drama? Jsem jen tichá píseň múzy,
Žije v siluetě shrbeného starce ruce už nemá kované na penězích jen krmí kočky v přístavu A za skicou tramvaje pak prohlíží si portrét
Jen nakrátko roztáhnout křídla a nechat svá peříčka slunci na obdiv zas kousek blíž cítit žár jeho paprsků co chtějí mojí kůži popálit
Jsem jak ptáče spadlé z hnízda,jak spadlá hvězda z nebe,Nevím co dál se mnou bude,je léto krásný to čas,blíží se podzim,deprese zas.Je léto,holky všude to mam ráda jak mají odhalená záda.Na podzim to je jiné každý dřímá kapesník v ruce,jsou studené až běda,kdo letos mě zachrání k
Ten pocit prázdnoty, proplakané noci, sny plné temnoty, všechno v její moci. Ta díra v mé hrudi,
miska vah zhroucená pod tíhou slov, žena na konci pěny letmo obnažení nechcem být v obležení
Tam na konci fyzických sil a začátku duševní propasti, kde lísteček lásky shnil a vyrostli bolesti... Scházím já z vyznačené trasy,
Léčím své srdce popraskané z jizev zim zda vyléčím ho netuším Jak lehce zapomínám
Zemřelo v hlubinách.... kdesi dole, bolestný je na něj pohled. zemřelo samo, všemi proklínáno,
To město co splnit sny má, Se spíše samo pomalu rozpadá, Je noc, světla dopadají na střepy od hlíny, A v rozpadlých domech zase ožívají stíny, Pocity prázdna, duši mučí na pranýři,
Jak na žití Je nedělní odpoledne,venku podzim rozhazuje listí,nemám náladu ani koukat z okna na tu krásu,sedím v bytě a přemýšlím jak žít.Vím krásné by bylo jít ven,přinejlepším s někým mě milým a nasávat to podzimní odpoledne a krásu.Nebudu lhát,ráda bych vzala do dlaní vlhké li
,,...v hloubi ve skrytu v nedokonalém rekonvalescenčním úkrytu v barvě duhy pod očima kruhy smutek všude po těle
Naposledy podívám se na tvou fotku v rámečku naposledy vzpomenu si jak krásná jsi v slunce svitu naposledy zašeptám
Mobil mi pípá a stále zvoní, venku už ptactvo zpívá, snad blíží se jaro, co tolik voní…
Našla jsem něco co mi nepatřilo teď mi to po tobě zbylo Notýsek tenký o pár listech
,,...přátelství ticha pocházející z hlučné samoty všechna bolest světa se scukla do mých nicotných útrob Hle rozlitý koštýř s vínem to Ty jsi toho vinen Po obloze plují mraky
Sedím doma u papíru,nuda se mnou cloumá velkou měrou.Snažím se psát,malovat vůbec se nějak duševně projevit.Namalovala jsem obrázek,snad se bude líbit a pobízet lidičky k tomu,aby vzaly barvy tužky papír a zkusily jen tak samy sobě něco namalovat,napsat a pak se radovat.Jak já by
Zoufalé ráno už pomalu se rozednilo vpíjím se do šedi snění co ještě včera tak barevné bylo
Vidíš pevný řád a chyby, které doprovázejí tvůj život. Spal se a prsty nepřiložíš více. V očích pláč při prvních bolestech. Máš však mocnou zbraň poznání, která zbytečným bolestem zabrání.
V šedi špinavého města, okovy na nohou. Toť je má cesta, být jeden z těch co nic nezmohou. Otrok svých potřeb,
Fotrovo fáro... rychlost... záteras... tma... 16 čísel vytesaných v kameni v urně tělo, popel, prach sežehnutý v plameni.
s pohledem na dno své sklenky cítím že led je příliš tenký ale dál po ledě
V prázdném bytě za špinavými záclonami křičím do tmy aniž by mě někdo slyšel jsem lidská vlčice