Jdeš ulicí tou černou tmou jdeš městem kde jen duše jsou Všude stíny, tmavý plášť smutek, strach a pláč Stromy náruč chtěj ti dát
Přidělen zámek k mým branám dechu byl. To a stovky zbytečných ran. Šetřím si nádech,jenž mi ještě zbyl. Zámek z oceli živé byl ukován. Navždy rty mé zamčené jsou
V prostředu temné oblohy Staly se nejhorší nehody. Odešla osoba srdci mé blízká Na rukách nevisí vrahovi želízka. Spravedlnost nikde blíž
Už jen svědky mlčícími slzy jsou a rty snažící se o napodobení slova . Dlaně , co tohle skrývají , oporou jsou mou a tma , která v náruči své mě chová …
Máš kapky na řasách maličké průhledné perly jestli jsou slané nevím tak přestaň plakat
Déšť sjíždí po oknech, vrtule cákanců se vraždí o deštníky. Seděl na barový židli uprostřed barev chlastu
Tak trochu zdá se mi přeplněn slzami jsem básník co srdce sebou vleče
Široké potůčky,bystřiny,mokřiny, tekou a tekou. Od kud je provází ptáčci a rybičky ? Asi od pramenů z lesa a stráně, možná z jezírka Alpského,
Krásnodrsný trylek bez modrých chvilek kdy zima své ostří do hrudi podzimu vložila. Mrakomorův děšť
na krku se třpytí do svitu měsíce za houkání sovy studí v jinou barvu mění se
Srdce krvácí, zrada v něm pálí. Naděje se vytrácí a mizí v dáli. S posměšným usměvem
Chybíš mi jako voda poušti jako slunce když srdce mé opouští jen vzlínání bolesti
Příjemná odpolední hodina zalitá sluncem mírný větřík šedá hřbitovní zeď a za ní vůně po čerstvě položených
držím v ruce prázdnou láhev a přemýšlím o kterou hlavu ji rozbít nějak nejde mi ze střev abort slov, co bolí mrzí mě jediná věc
Probouzím se vystrašený Každý den žiji V osamění Kdo mi pomůže Přečkat ty těžké časy
Možná jsem řekla něco špatně a ztratila jsem důvěru - v sebe. Ale už nemůžu ! Nic nebylo řečeno jasně
Všechny tvoje bolesti na tváři se jednou objeví A ať už chceš nebo nechceš na srdci se projeví. (jak už jsem řekla)
Mám tělo napojené na elektrické dráty má čelist se klepe jak zmoklý pes kůže se pálí pomalu černá
Z práce si zoufám, že nějakou najdu, snad marně… … doufám. Všude se zdražuje, kde jaký podnik propouštění…
míjíme se v temnotě zapadlého stánku s cukrovou vatou pouťové abstrakce našeptávají portmonkám
Výkřik do tmy se skryl jen měsíc mu přihlížel kdysi šťastným jsi byl teď na hřbetu neseš si potíže Na rukou kapky
Život už - zdá se - prošel kolem tvého já, jen trochu změnily se barvy na obraze, propast bezedná prošla časem a já
Na začátku bylo štěstí - bylo tu jen k tomu, aby smutek nebyl sám já poddával se neřesti - teď tupou čepel v ruce mám. Kolik bolesti a černých slz
Vše již bylo řečeno a tak zoufale málo vysloveno Za odtékajícími dny se táhne opar stejnosti Trpělivě ohýbám slova ale praskají lámou se jako zmrzlá
Ležím a objímám peřinu -dostačující náhražka tvýho tepla svítá
Díváš se na mě smaragdy v očích svítí je to poprvé co mě nepřivádíš pohledem do rozpaků a motýlci v břiše netančí valčík
Prošel jsi rozkvetlou loukou A šel jsi dál Procházíš podivnou touhou Hlubokou studánkou, Kde na dno nedohlédneš.
živ jsem z tělesných popelnic jsem prý krysa,a kdo je víc? jizvy planých neštovic všechny otrávím jako každého uzdravím
Podzime, ptám se, proč pořád tak smutno je mi? Chci tomu dát příležitost, ale něco mě stále drží při zemi. Vznášet se tak alespoň jednou,
Po špičkách kráčí nad městem, měsíc, ta divadelní kulisa, tak zbrkle proplouvá, když mu líbá špičky bot. Kudrnatou hlavou ve výškách