v záhonu garážových hodin s časovou smyčkou v zádech výfukových zplodin v autě jsem se nadechl v rauši toho smradu odlétám
v podřepu sleduji svět letí mi nad hlavou pár cizích vět mám strach se postasvit mohla bych být moc na očích co s tou nejistotou
vstoupilas do mého srdce plná touhy milovat rozhodla ses chvíli zůstat
Ocelová obloha a na nebi skoro žádný mrak stojím tu sama vítr mi čechrá vlasy a jen ozvěna mých slov odráží se ode skal
Šel jsem ulicí ulicí na náměstí náměstí bez názvu a spatřil jsem krásu. Ó socho rozmilá
Napínám ticho do ozvěn, vláčné, vlažné, večerní; uspořený čas jednou vyměním za něco, co má smysl. V dlaních se rozplynula poušť
Jen nerada tě nechávám jít, vzduchoplavebníku, jenž mizíš z obzoru vypitých křivd; snad navždy zůstaneš
Hustá mlha padá k zemi bez oděvu zima je mi střepy drásají mé nahé tělo ztracen ve tmě života
jsi přítěž jako v Pise věž ohnutě lžeš do očí, smíchem ti zaskočí
Sám k tobě se upínám sebe jak zrůdu pojímám tak miluji tě,nenávidím ctím i opovrhuji tebou jak den nocí a noc za úplńku temnotou.
ve stopách tvé duše tápou mudrcové badatelé hledají
je tři čtvrtě na právě včas balonky heliových snů v soprán hlasy změnily při nádechu měl jsem strach jestli nejlehčí z plynů (krom vodíku)
vstát začít fungovat nakrmit napojit zabavit
Všichni měli o mně jasno ikdyž nikdo z nich nic nechápal... A všechno, co řekl starý kulhavý pes který kráčel podél cihlové zdi byla pravda - jediné skutečné DOGma...
Dny mizí mi pod rukama a poezie jedné chvíle v další nic nezanechá. Zklidněná, opřená o zeď a za ňadry v zuřivém boji
kolem stínu je jen stín a neví(m) co s tím mraky jsou černější než tuš myšlenky ostřejší než nůž oheň tu nikdy nehoří
odcházím není už nic co mohlo by zabránit útěku smrti vstříc už nechci tu být
Ne, nemusíš mluvit, vím, že nemlčíš - v toužebném rozechvění šedomodrými irisy pomalovala jsem stěny
Hanba všem, co čtou si tyto slova, špinavá prasata, válejíc se v bahně...zas a znova proč mluvit? Když stačí kulka mezi oči!
Už zas pláčou tvoje oči už zas ztrácíš naději samota vždy zaútočí dříve nebo později. A poraní tě
Čekám a usychám, tak zoufale chci aby něco přišlo a stejně zoufale se toho obávám
počítaní ovcí od jedné do sta jsi tak pompézní sprostá
zvadlý tulipán větrem chlácholen života napůl pán srazil mě do kolen vymáchal mi hubu
smrtivě smrtivá smrti, kde jsi ? prostě si najdi jinej terč nech mi ještě pár minut abych si mohl říct ...
Život žiju volným pádem a nevím jak dopadnu, nedržím se žádných pádel, brzy se asi rozpadnu.
nevím jak ti odpovím však s bolestí soucítím věřím, že pravda je len jedna, přesto odpověď kam je asi pro každého trochu jiná
Vystoupil ze stínu planety, tajemný, bezbřehý, s vůní mandarinek splynul v nekonečné souběhy. Zažehla jsem po svíčce
Bezhlas labyrintu složitostí v napětí proudí záprstím; při úpatí zalesněných svahů nejslavnější role se zhostí (už nikdy nepromluvit)
Hrudník zaplaví vlny bolesti když se další vzdech z hrdla vyprostí stále nejde mi
Marně se snažím život druhých pochopit a s muži neumím se lopotit Jak turecká královna smutku pozvu do harému Smrtku ve znamení skutku