Stále tě provází na každém kroku marně už vzpomínáš kolik je to roků. Jak vlastní stín
můj život je mrzák úplný brak sotva šanci dostal honí ho zlý drak žene mě do oranžový vesty
Na strmém útesu zoufale stojíš, zmočená deštěm, promrzlá chladem, pláčeš, doufáš, nevíš… Tvé kočičí oči hledí přímo dolů, Jak divoká voda, volá tě k sobě, ,,Jen pojď! Skoč!‘‘ Slyšíš ty hlasy,
Mladá slenčna, mladý pán provedli těžký hřích. Každý v městě poví vám: „Již pátrají po nich.“ Jejich srdce vražda svírá
Pískám si pohřební marš namísto tria opilých šumařů falešně utírajících slzy nad každým hrobem
Jako duše noci, svitu lamp a upocených cest, duše opilce, jenž poznal svět, avšak zůstal závislý na iluzích a snech. Duše tuláka, který v rytmu blues teskně rozeznívá harmoniku, duše rozespalé ženy, jenž se probuzená smutkem tónů chytá za okenní kliku a sleduje tu věčnost noci
Sníh! Mráz! A vítr, co křiví rovný krok! A vytí vlků stále sílí -
Prší štěrk - Po tváři stéká krev - Proškrabávám se cihelnou zdí na níž je moje jméno. Jsem oslepen popelem z cest
Vím, že jsi tam, kde chceš být, i když nejsi tady se mnou. Tvé srdce mě nechalo jít, ty víš, že mi chybíš. Stále mě provázíš,
Prosím zastav ty hlasy světel krutá slova dní, co bolí pravdou pro sny Tvé v mé, těžká pastel barvý stěny duše všední skladbou. Strachem s obavou se vzbouzím
Vypadám jako kněz Chodí za mnou za střízliva i různejch jinejch stavech mysli chtěji se vypovídat o zlomenejch srdcích a bolesti
Zmítající se na podlaze V krutých křečích Zavalený myšlenkami Které jako tisíce malých mušek Pronikají sluchem i zrakem
Temná zákoutí propadlých světů v jiskrách beznaděje věčného bloudění ukrytá osamocení zčernalých květů vrůstajících do přeludů nočního blouznění. Přespávám v soužení dny a týdny
Obléká si černý šat, v očích lesknou se jí slzy. Ukrutná bolest nyní život z těla začne sát, smích na tváři neobjeví se brzy. Ztráta milého, srdce bolí,
Miluji tě.... Je to jen pár slov, je to jen vyjádření toho co člověk cítí, je to pro někoho málo a pro někoho tak moc. Je to jen pár slov, je to jen radost, nebo bolest, je to pro nás jak říct život s tebou je můj nekonečný most. Je to jen pár slov, je to jen spousta všeho a nic,
Seděla dívka, seděla tiše, nůž svírala v ruce. Nevěděla, tápajíc, řízla se. Slzy jí smývaly malůvky z tváře, bolest jí zasáhla.
V místnosti je tma, žmouláš v ruce kus zmuchlaného cáru, zoufalstvím tečou ti slzy po tváři. Tvá křídla z papíru roztrhly se, z utrpení nikdo ti nepomůže,
Byla kráska jako květ, miloval ji celí svět. Nikdo však nevěděl, to co bych vám rád pověděl. Démon strašný se probudil.
Styď se, osude hloupý, vzal jsi život člověku nepravému, tvé činy vedly k závěru nesprávnému. Byla to dívka, byla to přítelkyně, s falešným hlasem ale se srdcem umělkyně.
Neměla jsem chodit tak blízko. Dotek anděla někdy bolí. Odejít - východisko!
Z lásky, i smutku, píši ti další báseň, že mě stále srdce bolí, duše tě už opustila, ranka na té mé špatně se hojí,
--------- http://www.youtube.com/watch?v=5-MT5zeY6CU&feature=related Rozvlněná bouře v tříšti cyklonu padá do sklepení duše do vyhaslých zraků
Sedíš na zemi, zkroucená, něco tě bolí, kolikátou hodinu ti tečou slzy nevíš, nepočítáš, trpíš... držím tě v náručí, bezmocný, hladím ti mokrou tvář,
Zas s tebou usedám v zapadlé kavárně tam kde se scházíme teď jako kdysi nyní je vše jiné změnil ses náramně tváře máš povadlé, na hlavě jsi lysý Sedíme pospolu, v kouři se ztrácíme
Kalkulaci jasnou máme lidem zase méně dáme nevyslechnem jejich nářky zbude víc pro sekretářky co zpracují naše bludy
Tvé dlouhé černé vlasy zakrývající světa krásy. Tve drsné studené dlaně držící me srdce na dně. Tvůj černý závoj plápolající
Luna stoupá nad obzor, kola těžce kvílí, Řidič nedával pozor, nastal zmatek v této chvíli. Autobus ze silnice vyletěl,
Závidím hejnu ptáků, co vznáší se po obloze, že se mohou dotknout mraků, z výšky pozorovat moře. Když se jim něco nelíbí,
O kmen staré břízy se opírám, zakloněná hlava se dívá do koruny, je blesky zjizvená, jako mé srdce i zápěstí topící se v krvi. Měsíc osvítil mou tvář,
Tak opět, vplétán svitem procitnutí v paprscích rán všedního momentu s rozbřesky vzpomínek minulých rozhodnutí prochazíc skrzí mnou, nesoucí osvětu. Myšlenkou vzdaluji obzory novostí